Stalingrad - Každý dům, každé okno, každý kámen

Zhruba dvě hodiny po poledni se v Čujkovově štábu objeví Rodimcev, zablácený a zakrvácený. Jeho elitní pěšáci čekají na druhém břehu, přeprava má začít až za tmy. Rodimcev se sem vydal sám, aby prozkoumal místa nasazení divize, a náhle narazil na Němce. "Trochu mě honili," říká téměř omluvně. Ti, kdo mohou, se musí přidat k obráncům linie nebo k zajištění přístaviště, aby udrželi pozice do rána; jinak se Rodimcevovi gardisté nedostanou dál. Obránci Stalingradu prožili nespočet kritických chvil. Šlo o víc než jen o město; vojáci, bojující v troskách domů, si čím dál více uvědomovali, co je v sázce. V neustálých srážkách rostla fyzická i psychická odolnost, iniciativa a vynalézavost každého pěšáka. Bitva byla nejen opotřebovávací, ale i psychologickým střetem dvou silných vůlí. Osud města visel na vlásku. Obránci drželi už jen úzký proužek břehu, odkud mohli být smeteni jediným úderem. Vyčerpaní vojáci, zbytky původních jednotek, pokračovali ve své svaté válce. Bojová linie se neustále měnila, nebyly tu dvě fronty, ale trojrozměrný labyrint, ve kterém se úderné skupiny vzájemně napadaly ze všech stran.