Samotář

Meer over het boek

Vypravěč románu, do něhož autor částečně promítl své vnitřní běsy, se domnívá, že v pětatřiceti letech je nejvyšší čas odejít do ústraní. Nečekané dědictví mu umožní skončit s nudnou prací v bezejmenné kanceláři, koupit si tuctový byt v tuctové čtvrti, uzavřít se v něm a pomalu se učit umírat. Nepřestává se přitom divit klopotnému snažení svých bližních, jejich schopnosti zapomínat, a hlavně tomu, že mohou mít ještě nějaké názory, přání či vášně. On sám si zapovídá myslet a kontakt s vnějším světem omezuje na pravidelnou docházku do místní restaurace, četbu katastrofických zpráv v novinách a ranní návštěvy posluhovačky. Jak je možné, že tohle nicotné individuum má svůj půvab? Nehynoucí touha poznat nepoznatelné, naléhavý pocit vlastní ohraničenosti v čase a trvalé vědomí zázračnosti veškerenstva mu totiž udělují téměř mystický, pascalovský rozměr. Stává se užaslým svědkem občanské války všech proti všem a stahuje se ještě více do ulity. Román končí vidinou hroutícího se světa, který konečně dokáže zbořit své hranice a otevřít se věčnosti. S Ioneskem v Samotáři sestupuje metafyzika v pravém slova smyslu na ulici, a Arthuru Schopenhauerovi nahlíží přes rameno Alfred Jarry.