Moje šílené století II

Ve druhém svazku pamětí Ivana Klímy se ocitáme v roce 1967, kdy autorův život, stejně jako život celé země, brzy vstoupí do politických turbulencí. Klíma opět poutavě líčí peripetie vlastního myšlení a osudů své rodiny, ale také významné události v zemi a jejich reflexi ve světě. Popisuje okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, která ho zastihla v Anglii, a první měsíce po vpádu vojsk, kdy se zdály naděje na pokračování pražského jara mizet. Před oddělením země od západní kultury železnou oponou je pozván do Spojených států, kde by mohl s rodinou zůstat. Avšak jeho české kořeny a sepětí s rodným jazykem ho přivádějí zpět, aby prožil dvacet let v období, jemuž se říká „normalizace“. V letech 1969 - 1989 však není nic úplně normální. Lidé zažívají schizofrenii mezi soukromým a veřejným životem a ti, kteří se snaží čelit útlaku, často přicházejí o možnost vykonávat svou práci. Patologická atmosféra se promítá i do intimních vztahů, což vede k rozpadům rodin a charakterů. Přichází čas aktivit a rozhodnutí, zejména s iniciativou Charty 77. Paměti jsou opět proloženy eseji, v nichž autor zobecňuje základní rysy „šíleného století“.