Robert Pejša Boeken

Monografie Vztahy Československa a Maďarska v letech 1918–1939 přehodnocuje vnímání hlavních politických a kulturně-společenských tendencí meziválečných vztahů Československa a Maďarska a přináší nový přístup ke zkoumání forem, podob a perspektiv vztahů obou zemí. Pozornost je věnovaná především interní rovině československo-maďarského vztahu, tedy postojům české společnosti k aktivitám (politickým i nepolitickým) maďarské menšinové společnosti žijící na českém území a jejich hodnocení. Tato perspektiva pohledu na vzájemný vztah totiž vykazuje ve sledovaném období z hlediska hodnocení oficiálních a doposud poskrovnu známých neoficiálních vztahů těchto zemí – respektive české a maďarské společnosti – diametrální rozdíly.

V letech 1919–1922 byla Podkarpatská Rus klíčovým tématem československé politiky, ovlivňujícím vztahy s Maďarskem a Polskem. Po připojení této oblasti se objevily zásadní konflikty mezi centralistickou koncepcí československého státu a požadavky Rusínů na mezinárodně garantovanou autonomii. Rusíni usilovali o uznání jako specifická národně-politická korporace a chtěli aktivně participovat na správě svého území. Od počátku se názory československých a rusínských politiků na správu Podkarpatské Rusi zásadně rozcházely, avšak tyto rozdíly nebyly veřejně diskutovány. Tyto rozpory odrážely různou míru identifikace nového státu s tímto historicky a kulturně cizím územím. Politické vedení československého státu jen minimálně reflektovalo historický význam procesu pro rusínské představitele, což vedlo k ochlazení vztahů mezi těmi, kteří prosadili československé řešení budoucnosti Podkarpatské Rusi. Období 1919–1922 představuje krátký, avšak klíčový vrchol snah o rusínskou autonomii, která se za demokratických podmínek již nikdy neopakovala.