Egon Bondy Volgorde van de boeken

Nové, textově nejspolehlivější vydání Výbor tvoří nejvýznamnější Bondyho básnické sbírky a lyricko-epické skladby z první poloviny padesátých let (Totální realismus, Trapná poezie, Pražský život, Dagmara aneb Nademocionalita, Für Bondy’s unbekannte Geliebte aneb Nepřeberné bohatství, Velká kniha, Malá kniha a Zbytky eposu), k nimž je na úvod přiřazena raná, doposud oficiálně a v celku nepublikovaná próza 2000. Edičně navazuje na samizdatové vydání Jana Lopatky (1977) a na řadě míst koriguje znění Bondyho básnických spisů (2014). Svazek uspořádal a komentářem doprovodil znalec a dlouholetý editor Bondyho díla Martin Machovec.

Der Band „In Straßenbahnen“ enthält eine Auswahl von Egon Bondys Gedichten aus den 1950er Jahren und konzentriert sich auf die Stile des Totalen Realismus und der Peinlichen Poesie. Das Nachwort beschreibt den literarischen und historischen Kontext und bietet Analysen einzelner Gedichte. Der Verlag Kétos widmet der Literatur des tschechoslowakischen Untergrunds drei Bände: Neben demjenigen von Egon Bondy sind es je ein Band von Jana Černá und Ivo Vodseďálek.

Egon Bondy (1930–2007) galt als »Vater des tschechischen Undergrounds«, der zeitlebens als radikalverweigernder Außenseiter zwischen allen Stühlen saß. Sein wilder und ehrlicher Erinnerungstext . Die ersten zehn Jahre. kam zustande, da Freunde und Verehrer Bondy dazu drängten, seine Perspektive auf die ereignisreichen Nachkriegsjahre und seine Erlebnisse festzuhalten. Entstanden ist ein Bericht über die Zeit zwischen 1947 und 1957, der zugleich ein Portrait der tschechischen Avantgarde zeichnet: radikal subjektiv, formal und inhaltlich provozierend. Es ging diesen Avantgardisten ums Ganze – ihre Lebensverhältnisse waren während der Errichtung einer »neuen sozialistischen Gesellschaft« prekär, die Gefahr der Verhaftung und Repression schwebte bei ihrem ausschweifenden, alle Normen missachtenden Lebensstil fortwährend über ihnen, der aufbegehrende, mit Vorliebe ordinär-primitive, antipoetische literarische Ausdruck ging weiter als alles zuvor. Inmitten der sich zusammenschnürenden politischen Verhältnisse in der Tschechoslowakei der 1950er Jahre beschreibt Bondy allerdings auch entfesselte Räume der Freiheit. Sexuell wie künstlerisch wurden Grenzen gesprengt, was eine Rückkehr in die Bürgerlichkeit unmöglich machte. Die Übersetzung von Eva Profousová folgt dem sprunghaften Erzählstil Egon Bondys in all seiner Rohheit und Rotzigkeit, glättet nichts an dessen widerständiger Verweigerungsgeste. Jan Faktor zeigt mit seiner Gedichtauswahl und im Nachwort die Neuheit und die explosive Wirkung des anarchischen Aufbruchs, der die tschechische Literatur auf den Kopf stellte und bis heute nachhallt.

Pověstná Bondyho Strašidýlka vycházejí prvně jako leporelo pro nejmenší děti. Podobu dal záludným strašidlům Jakub Bachorík. Strašidýlka jsou malá strašidla. Jedna rozvazují tkaničky od bot. Druhá kradou kapesníky. Třetí upíjejí pivo, takže se musí stále nalívat. Pověstná Bondyho Strašidýlka vycházejí prvně jako leporelo pro nejmenší děti. Podobu dal záludným strašidlům Jakub Bachorík.

Prózy 677 (1977) a Afghánistán (1980) spojuje obdobná literární strategie: reflexe bezprostřední současnosti, doby, kdy tyto texty vznikly, se zde mísí s utopickými či distopickými vizemi fiktivní apokalyptické budoucnosti a s evokacemi časů civilizačního úpadku v minulosti. Oba tyto texty oplývají reáliemi společenství Charty 77 a kulturního podzemí v Československu konce sedmdesátých let, mezi nimiž lze rozeznat též řadu stylizovaných portrétů autorových tehdejších bližních (např. básníci I. M. Jirous, Fanda Pánek, kritik Jan Lopatka, farář Miroslav Mevald, psychiatr Stanislav Drvota) a najít zcela konkrétní zmínky o řadě dalších osobností a ovšem též identifikovat ústřední autobiografickou postavu „básníka“ či uprchlíka „C.“, která spojuje tyto prózy s Invalidními sourozenci (1974), v nichž se autor skrývá v postavě invalidního důchodce a filosofa „A.“. 677 zde vychází ve druhém a Afghánistán, zasazený do září roku 1980 tedy doby těsně po vstupu sovětských vojsk do země, ve třetím knižním vydání.

Kniha představuje v češtině nejmodernější systematické zpracování dějin indické filosofie od jejich počátků až po období novověku. Přes svou nespornou erudovanost je psána přístupně a čtivým jazykem. Oproti původnímu vydání je doplněna současnou odbornou literaturou a bohatým poznámkovým aparátem, který vychází ze stavu současného indologického bádání. V této podobě vychází kniha poprvé. K vydání připravili, doprovodné studie napsali a poznámkami opatřili Petr Kužel a Jiří Holba.

Rukopis, resp. autorské korektury této vůbec poslední Bondyho prózy (1997), byly po dvacet let považovány za ztracené či zničené, takže teprve poté, co byly v r. 2018 tyto textové podklady náhodně nalezeny a posléze uceleny, bylo možno uvažovat o vydání tohoto díla. Jde o jeden z řady Bondyho „filosofických životopisů“, jimiž jsou evokovány životní osudy význačných starověkých či středověkých myslitelů a jejich názory jsou konfrontovány s dneškem a s autorovými vlastními filosofickými reflexemi. V této próze, již možno považovat v jistém smyslu za Bondyho „poslední slovo“, za jeho myšlenkovou závěť, jde o příběh pololegendárního čínského filosofa Lao-c‘, zakladatele filosofické koncepce taoismu. V příběhu sledujeme odchod „Dlouhého ucha“, jemuž je Lao-c‘ předobrazem, pryč od civilizace, nejprve do polobarbarských pohraničních končin a pak ještě dále až do horské divočiny, kde konečně nachází samotu, klid a smrt. Příběh je zpestřen mnoha staročínskými reáliemi, s nimiž byl autor dobře obeznámen, neboť právě poslední léta svého života se více než kdy předtím zabýval čínskou kulturou, filosofií a zejména taoismem.

Monografie se zabývá zhodnocením vědeckého odkazu Jiřího Levého, zakladatele československé translatologie. Kolektivní monografie je dílem jedenácti autorů z ČR a Slovenské republiky. Kniha sestavená z deseti kapitol objasňuje inovativní přínos J. Levého v oblasti teorie překladu a myšlenky jeho pokračovatelů, představuje inspirativnost J. Levého translatologických koncepcí pro překladovou kritiku a praxeologii, zhodnocuje literárně- teoretické myšlení Levého ve vztahu k teorii informace, k filozofii a k literární estetice a konečně ukazuje význam jeho novátorského myšlení pro didaktiku překladu. Teoretické koncepce J. Levého vykazují neobyčejnou anticipační potenci díky jeho interdisciplinárnímu uvažování o komunikaci, literatuře a kultuře z perspektivy lingvistiky, literární vědy a kybernetiky. Tímto myšlením Jiří Levý předběhl svou dobu. V kolektivní monografii se autoři pokoušejí nahlédnout vybrané aspekty badatelova díla a zhodnotit jejich význam pro práci dnešních teoretiků, pedagogů i praktiků překladu. Editory svazku jsou Zbyněk Fišer a Ivana Kupková.

Luise. Ein ländliches Gedicht in drei Idyllen. Johann Heinrich Voß schrieb sein idyllisches Versepos in Hexametern. Es ist gegliedert in drei Idyllen, die dritte Idylle in zwei Gesänge. Die Erste Idylle erzählt vom Fest im Walde, einem Picknick zum 18. Geburtstag der Pfarrerstochter Luise, die Walter liebt, den Kandidaten der Theologie und Hofmeiser ihres Vaters, des Pfarrers. Die Zweiter Idylle erzählt von Walters Besuch, mittlerweile ist er selbst Pfarrer und mit Luise verlobt. Von den Vorbereitungen zur Vermählung und Feier der Hochzeit erzählt die dritte Idylle.