Práce uvádí jednu z klíčových otázek soudobé literární archeologie. Odkrývá vztahy a souvislosti mezi technikami literární tvorby a mechanismy historického myšlení. V kontextu první velké krize historismu na přelomu 19. a 20. století stopuje osudy tradičního historického románu a hledá zdroje inovací, jež do historických reprezentací vnesla literární moderna.
Nejpozději počátkem šedesátých let 17. století dospěl Komenský ve svých pansofických snahách k myšlence sestavit výkladový slovník, který by přinášel definice všech důležitých pojmů z oblasti vědění. Rukopis, na kterém pracoval patrně v letech 1662 – 1665, nazval Lexicon reale pansophicum (Věcný pansofický slovník). Dosud spíše jen okrajově využitý pramen dává nahlédnout, jak závažným problémem se v kontextu raně novověkých kultur vědění znovu stal vztah věcí a slov, otázky definice pojmů a celá organizace vědění. Studie obsažené v této publikaci představují vybrané pojmy, jež Komenský do svého slovníku zařadil, a z historických, filosofických, filologických a dalších pozic interpretují jejich sémantický obsah, kulturní význam či rozličné diskursy, v nichž byly užívány.
Když se J. A. Komenský dostal ve svém Věcném pansofickém slovníku k pojmu historia, začal etymologií: „Slovo je odvozeno od historeo vidím, hledím. Vlastně je to tedy to, co člověk viděl na vlastní oči.“ Není však historie něčím, co už z definice minulo, a stěží tak může být dostupné smyslovému poznání? V období raného novověku byla taková maxima nejen myslitelná, nýbrž explicitně proklamovaná. Zdaleka přitom nešlo o pouhý básnický obrat. Jednalo se o celý soubor textových, epistemologických a grafických praxí, s jejichž pomocí se historiografie šestnáctého a sedmnáctého století profilovala jako modelový empirický postup produkce a reprezentace vědění. A třebaže dějepisectví Jednoty bratrské je zpravidla nahlíženo jako typický příklad konfesijně vyhraněné produkce, která rezignovala na základní historiografický imperativ psát o dějinách sine ira et studio a nekriticky hájila stranické zájmy společenství, v jehož službách stála, v kontextu empirické epistemologie a jejích centrálních kategorií se dostává do jiného světla.
Práce se zaměřuje na pojem evidence v textech J. A. Komenského a představuje kulturní podmínky, které umožnily jeho rozvoj. Nástup kategorie evidence je chápán jako projev kulturní konstelace, v níž se propojily gnozeologické transformace a změny v literární kultuře. Zatímco gnozeologie posouvala raně novověkou kulturu vědění k empirii a autopsii, literarizace společnosti a nárůst textových praxí vedly k širokému sdílení vědění bez nutnosti autoptické verifikace. Tím vznikla aporetická situace, kdy nové objevy odhalovaly limity textového vědění, avšak nové poznatky byly opět produkovány v textové podobě. Autopsie a textualita se staly protichůdnými, ale úzce spjatými principy. Úspěch kategorie evidence byl umožněn její ambivalentní povahou, která překlenula tuto aporii. Odkazovala k vidění jako gnozeologickému principu, a zároveň sloužila jako rétorická kategorie pro sugestivní vizuální vjemy. Kapitoly o zdrojích, formách a nástrojích evidence ukazují, jak Komenský s pojmem operoval, vnímal ho jako součást teorie vědění a textovou praxi, a používal ho jako autoreferenční nástroj k vymezení své pozice v konkurenčním učeneckém prostředí.