Krkavčí múza

Když Krkavčí múza vyšla v roce 1992, kritika ji označila za knihu „rozlišování a generačního vymezování“. Je to introspektivní esej, plná pochybností o smyslu literatury v postbaudelairovské epoše, kdy beletrie ustupuje médiím a virtuálním realitám. Autor se vyznává z pocitu nepatřičnosti a nesounáležitosti s okolím, v němž by bylo nejvhodnější mlčet. Hlavním důvodem pro takové nasměrování k mlčení je devalvace literárního poselství v moderní a postmoderní době, kdy básník píše pro úzký okruh čtenářů a nemůže se opřít o objektivní literární kritiku. Jeho slovo přestává být veřejnou záležitostí a literatura se stává labyrintickým útvarem, hermetickou uzavřeností. Jamek si uvědomuje potřebu navrátit básníka do veřejné obce a učinit jeho řeč znovu srozumitelnou. Oživuje baudelairovský paradox zavrženosti a prokletosti básníka, který může vymanit řeč z devalvace a „znovu vynalézt knihtisk“. Autorova zkušenost z totality se promítá do jeho pohledu na současný diktát ekonomického barbarství. Jamek zdůrazňuje, že psaní je jednou z mnoha lidských činností, a i když je jeho přístup dualistický, je si vědom nebezpečného rozhraní mezi intelektuálem a umělcem.