Divadelní hry. II. [díl], Ulička odvahy. Chroust

„V dobách, kdy osud proséval mezi prsty životy jako zrnka maku, schoval jsem se na chvilku v jeho stínu, u sehrál s několika lidičkami ve své fantasii prajednoduchou komedii, aby nám nebylo tolik smutno, aby se mladí i staří klidněji porozhlédli, aby se žlutě kachňátko prastarých situací před námi pro trošku toho smíchu, co v nás zbyl, komicky porozmáchlo.“ Těmito slovy, jimiž autor doprovázel první knižní vydání „Uličky odvahy“ (v r.1917), naznačil únikový rázhry, líčící zátiší skromné malostranské domácnosti. Kdežto v „Uličce odvahy“ jsou jednajícími postavami drobní městští intelektuálové, kteří nechtějí nic jiného, nežli prožít svůj život v klidu, jsou hrdinové druhé veselohry, napsané rovněž za 1. světové války, mnohem diferencovanější a aktivnější. V „Chroustu“ vykreslil Mahen řadu vyhraněných studentských typů a postavil bohatého, nafoukaného Valentu do kontrastu proti několikahladovějícím studentům, k nimž se druží „záhadná existence“ Slavík a sazeč Baran. Hra má hluboký sociální ponor, neboť zachycuje ideové vření mezi studenty okolo r. 1905.