Srstí

Meer over het boek

Obtížně interpretovatelné krátké povídky Liliane Giraudon balancují mezi poezií a prózou (která neexistuje), provokací a matením, mezi intuitivní esejistikou a fantasmagorií. Tucet textů krouží kolem tématu těla jako znepokojivého a zároveň nevyhnutelně, až sadovsky fascinujícího objektu, podrobeného násilí, růstu, pohybu, rozpadu. Stejnou unikavou organičností se přitom vyznačuje i „temná hmota“ jazyka. Pokusy logu si tuto organičnost podmanit, strukturovat ji, nutně ústí ve frustraci, ale i houževnatost: Clarac nepřestává experimentovat s mezidruhovým křížením. Mladý muž provozuje hnilobnici. Jiného muže obtěžuje fekální čichová halucinace. Dívka krmí racky zmrzačenými rybami. Sochařka vyrábí z rozkuchaných panenek umělecká díla. Lidia rodí včely. Na hroby jsou pokládáni brouci. Překladatelé z mrtvých jazyků se v Purpurovém salonu bolestně setkávají se životem. Toto bipolární napětí uzavírá Liliane Giraudon do nepřizpůsobivých a leckdy nepříjemných obrazů.