Majsebuch aneb Kniha jidiš legend a příběhů. Část druhá.

Meer over het boek

Termín majsebichl označuje jidiš příběhy psané německými Židy v severní Itálii v 15. a 16. století, které kombinují židovskou literární tradici s vlivy italské renesance. Jaakov bar Avraham, hebrejsky Jaakov Mocher Sfarim, byl klíčovou postavou, která se podílela na vydání Majsebuchu v Basileji v roce 1602. Jako knihkupec a korektor se zasazoval o přístupnost židovské narativní tradice pro širší publikum, zejména pro ženy, které neovládaly hebrejštinu. Jeho dílo spojuje tradiční příběhy z Talmudu a midrašů s novátorskými prvky, čímž vytváří unikátní literární formu. Basilej, ačkoliv byla pro Židy uzavřená, se stala centrem hebrejského a jidiš knihtisku, což podpořil ekonomický rozmach města a zájem renesančních vzdělanců o původní texty. Majsebuch zahrnuje tři vrstvy příběhů: z Talmudu a midrašů, středověké legendy a příběhy s vazbou na Talmud. Tyto příběhy reflektují biblickou tradici, ústní slovesnost a evropský folklor. Hlavní postavy, muži ducha, se vyvíjejí od zbožných učenců po kabalisty, což dává dílu jednotný charakter. Majsebuch rovněž poskytuje cenný pohled na židovskou společnost té doby, její religiozitu, zvyky a obavy. Obsahuje magické praktiky a je prvním známým příběhem o dibukovi. Dílo si získalo popularitu mezi židovskými i křesťanskými čtenáři, zejména mezi méně vzdělanými Židy, kteří ho začlenili do svých domácností.