Navzdory básník zpívá

Francois Villon je jméno, jímž podpisoval ve Francii v 15. století své verše básník, jehož skutečné příjmení toliko hádáme. Byly to verše buřičské a rebelantské, psané jazykem neučesaným a slovy nevybíravými. Znala je pařížská chudina i vysocí hodnostáři, znali je studenti i pařížští měšťané. Jedni je přijímali s bouřlivým nadšením, druhé popouzely k nepříčetnosti. Byl v nich skutečný život, nebyla to uhlazená dvorská poezie, na jakou byly choulostivé uši Paříže zvyklé. Byl v nich osud štvance, pronásledovaného a vězněného, rváče se životem i opuštěného milence. A tyto verše se staly Jarmile Loukotkové východiskem k široce rozvrženému románu, v němž před očima čtenáře ožije Paříž básníkova mládí, Paříž studentů, šlechtických paláců i vykřičených krčem, kde všude byl Villon doma, kde uměl vždy stejně obratně šermovat ostřím slova i dýky se svými soky v lásce a s královskými biřici. Studentské bitky, útěk z Paříže, vězení, toulky Francií – to vše se střídá v pestrém kolotoči Villonova života, který v daných podmínkách nemohl být ničím jiným než tragédií.