Michal vyrostl v dětském domově a stejně jako Honza si na to, co bylo před ústavní péčí, nepamatuje. Je umístěn v poměrně malém dětském domově, přilne k jedné z vychovatelek a podle svých vzpomínek v něm nestrádá. Ve škole je úspěšný a později bude úspěšný i profesně. Přesto se kloní k závěru, že v jeho případě systém pochybil a v dětském domově být neměl. Tím otevírá společensky aktuální otázku, jakou platnost dáme zásadní kritice systému ze strany dítěte, jenž z něj ale vyšlo – podle kritérií vlastních tomuto systému – jako jedno z nejúspěšnějších.
