Jan Pargač Volgorde van de boeken

Historický vývoj a emancipační hnutí národů střední Asie a Kazachstánu od rozpadu Zlaté hordy v 15. stol. po jejich začlenění do svazku sovětských republik v 1. pol. 20. let 20. stol.

Jde o tématicky výběrovou bibliografii. Zachycuje novější dějiny oblasti od počátku ruské kolonizace, etnické a nacionální otázky a náboženství.

Kniha podrobně popisuje reálie dvou středoasijských republik Tádžikistánu a Turkmenistánu (včetně popisu zvyků, rodinné obřadnosti, náboženské situace, geografických podmínek, zasazení do středoasijského rámce). Publikace dále odpovídá na otázku, jaké jsou metody státních představitelů při vytváření nové ideologie (zejména v období po rozpadu SSSR) a jak se nová ideologie promítá do kultury a jak ji přetváří.

Kniha popisuje pasteveckou společnost ve středoasijských republikách (Kyrgyzstán a Kazachstán), transformaci společnosti a její dopady na obyvatelstvo. Zvláštním případem v tomto regionu je nomádská společnost, která se musela přizpůsobovat změněným politickým podmínkám - nejprve po revoluci v r. 1917 a následné kolektivizaci, která byla spojena i s násilným usazováním kočovníků a pak po rozpadu SSSR a přechodu k tržnímu hospodářství.

Národopisná výstava českoslovanská v roce 1895 byla mimořádnou kulturní a společenskou událostí posledního desetiletí 19.století. Trvala půl roku a navštívily ji dva milióny diváků. Česká společnost jejím prostřednictvím demonstrovala před celou Evropou, hlavně však v tehdejším rakousko-uherském soustátí, svou národní identitu a snahu o politickou emancipaci. Tým autorů se snaží přiblížit neobyčejnou atmosféru výstavy, všímá si reálných i mýtických kulturních fenoménů, které měly reperezentovat dobově podmíněnou ideu češství.

Co se týče doby, ve které kniha vznikla, tak Zíbrt si dal za úkol, aby uvedl českou vědu do těsné souvislosti s vědou evropskou. Byl velkým stoupencem kulturní historie a také si uvědomoval nutnost specializací uvnitř historiografie. V této době pak také vznikají např. Hospodářské, či sociální dějiny a právě Zíbrt je považován za zakladatele moderních českých kulturních dějin. Uvědomoval si, že zde chybí disciplína, která by se zabývala dosud opomíjenými dějinymi každodennosti a kvůli udržení kontaktu s Evropou bylo nutno tuto mezeru zacelit. Kulturní dějiny tak měly podle Zíbrta tuto úlohu sehrát. Zíbrt napsal několik knih na toto téma, např. Staročeské výroční obyčeje, pověry, slavnosti a zábavy prostonárodní, Veselé chvíle v životě lidu českého, nebo Seznam pověr a zvyklostí pohanských z VIII. Věku.