Dana Gálová Boeken

Spisovatel Sándor Márai se deníkovým zápiskům věnoval po celou druhou polovinu svého života. V prvním svazku Deníků, vydaném poprvé už roku 1946, zachytil autor atmosféru válečných let 1943–1944; své názory a myšlenky vztahující se na tehdejší dění vyslovuje s nemilosrdnou upřímností. Válka jen posílila jeho přesvědčení, že staré Evropě byla zasazena smrtelná rána, a je nutno si klást otázku, jak velkou část tradičních hodnot hodlá nová budoucnost akceptovat. Ke zkoumání této otázky v zrcadle aktuálních událostí mu přišla i později vhod deníková forma. Máraiho Deníky jsou od počátku koncipovány jako texty určené k vydání a tvoří jakési románové pásmo bez předem stanoveného konce, mozaiku bezprostředních zážitků komentovaných jakoby nezúčastněným pozorovatelem.

Bibóův myšlenkový systém spojuje hlubokou křesťanskou víru s liberálními principy. Veškerý vývoj lidstva by se měl řídit etickými principy jakési ideální křesťanské církve, jež mohou člověka uchránit před mnohým utrpením. Etické principy křesťanství však nesmí omezovat lidskou svobodu, neboť niterná možnost volby je nedotknutelná. Svobodná lidská bytost má nezadatelné právo žít v takovém společenském uspořádání, které ctí důstojnost člověka. Revoluční změna zosobňuje jediné řešení nedůstojného postavení lidské bytosti, protože jakýkoli nespravedlivý společenský řád nemá právo na existenci. Toto filozofující východisko maďarský myslitel v jednotlivých studiích využívá rozboru poválečné historie své vlasti, širších evropských souvislostí i obecných politologických problémů. Zajímavá publikace přibližuje filozofické, historické a politické postoje významné maďarské osobnosti našeho století.

Zrod a taje hudby. Co všechno vydává zvuky? Co je ticho? Co je vnitřní sluch? Síla zvuku, hluboké a vysoké tóny, to všechno patří k hudbě. Co je rytmus a jak jej zapisujeme? Co je melodie?

Olyasféle ez a könyv, mint a régi füves könyvek, amelyek egyszerű példákkal akartak felelni a kérdésekre, mit is kell tenni, ha valakinek a szíve fáj, vagy elhagyta az Isten. Nem eszmékről és hősökről beszél, hanem arról, aminek köze van az emberhez. Írója tanulva akarja tanítani embertársait, tanulva a régiektől, a könyvekből, azokon keresztül az emberi szívből, az égi jelekből. Elemi ismereteket kíván közvetíteni az emberi élet alapigazságait illetően. Márai Sándor 1943-ban írott művét Epiktétosznak, kedves Marcus Aureliusának, Montaigne-nak és valamennyi sztoikusnak ajánlja, akiktől a hatalomról, a jókedvről, a félelemmentes életről tanult.

Condenses a lifetime into a story told in a single night...exhilarating for [its] creative energy World Literature

Die Mutter ist tot, und die erwachsenen Kinder kommen beim Vater zusammen. Aber wovon reden, wenn nicht vom Hilflosen und Lächerlichen und Deplatzierten angesichts des Todes? Wie anders reden als in »Hilfsverben des Herzens«? Auch wenn der Erzähler sich im Vorwort Mitleid verbietet und mit Handke behauptet, seit dem Tod der Mutter ganz literarische Erinnerungs- und Formulierungsmaschine geworden zu sein - der Tod löst in dem erwachsenen Sohn eine Trauer aus, die sich im Sturm widerstreitender Gefühle Luft macht. Die Hilfsverben sind ein Tempel für die Mutter: hochliterarische, mit Zitaten der Weltliteratur von Borges über Pascal bis Wittgenstein durchschossene Epitaphe, auf die sich Esterházy in seiner neuesten Veröffentlichung Keine Kunst (Berlin Verlag, 2009) bezieht - und ein bewegendes Buch.