Kniha líčí osudy příslušníků první francouzské jednotky ve Zbraních SS. Popisuje období od vstupu prvních francouzských dobrovolníků do Waffen SS, přes výcvik a bojové nasazení 1. praporu na Haliči až po včlenění útočné brigády do divize Charlemagne. Napsáno na základě svědectví bývalých příslušníků jednotky.
Bitva o Berlín byla jednou ze závěrečných operací na evropských bojištích druhé světové války. Proti zdrcující sovětské přesile zde stály vyčerpané zbytky německých divizí Wehrmachtu a Waffen SS, k nimž byly přiděleny jednotky Volkssturmu a Hitlerjugend, většinou nevalné bojové hodnoty. Poslední jednotkou, které se do obklíčeného Berlína podařilo dostat, byl francouzský útočný prapor pod velením Hauptsturmführera Henriho Feneta. Jednalo se o více než tři sta dobrovolníků s předchozími bojovými zkušenostmi, kvalitně vyzbrojených a vystrojených. Prapor operuje samostatně, i když spadá pod divizi SS Nordland, přičemž alespoň ze začátku využívá podpory obrněnců této jednotky. Bojové kvality francouzských esesmanů se uprostřed rozbitého města naplno projeví. Prapor odolává útoku za útokem a k ústupu ho donutí pouze hrozba obklíčení. Tvrdé pouliční boje si samozřejmě vyberou svou daň a dne 2. května zbývá posledních třicet bojeschopných esesmanů, kteří se pokusí o průnik na západ. Tato akce se nepodaří a nakonec jsou všichni zajati nebo zabiti. O síle vzdoru francouzského praporu svědčí i ten fakt, že za bitvu o Berlín byli čtyři z jeho příslušníků vyznamenáni Rytířským křížem Železného kříže.
Ce volume raconte l'histoire de la "Hitlerjugend" lors des campagnes de Normandie en 1944. La première partie retrace l'histoire de cette division de l'armée allemande, formée de jeunes volontaires qui n'ont pas l'âge de la conscription. [SDM]
Jaro 1940; na západní frontě je klid, jinak to vypadá na severu – západní Spojenci a Němci zkřížili zbraně v Norsku, místem okolo něhož zuří nejtvrdší boje je Narvik. Jméno norského přístavu se stalo legendou, poprvé v historii války se zde totiž armádám bojujícím proti Německu dařil úspěšný protiútok. Spojené expediční síly britské armády, francouzské Cizinecké legie, polské emigrační armády společně s norskou armádou vytlačily Němce z Narviku. Přestože byly spojenecké síly příliš slabé na to, aby se v Narviku udržely, stala se jejich úspěšná obrana jedním ze zlomových okamžiků války – „neporazitelná“ německá armáda poprvé narazila na nepřítele, který před ní neustupoval…
Roku 1933 byla jako osobní garda Adolfa Hitlera zformována jednotka, která se měla o desítku let později proměnit v jednu z nejděsivějších tankových divizí SS. Dostala jméno po muži, jehož měla chránit – Leibstandarte (osobní pluk) SS Adolf Hitler. Autor sleduje historii jednotky od samého počátku, případně dokonce i v období, vzniku jednotky předcházejícím, až do květnových dnů roku 1945 kdy Německo kapitulovalo a většina z přeživších příslušníků Leibstandarte padla do zajetí. Pro popis historie jednotky si zvolil atraktivní formu – každá kapitola je věnovaná jednomu bojišti, případně jedné kampani, jíž se jednotka zúčastnila. Spíše než popisu činnosti celé jednotky se pak autor věnuje životním příběhům mužů, jejichž osud s ní byl spojen.
Germanische Freiwillige im Kampf für Europa
Die Besonderheit dieses 1940 geschaffenen Verbandes war, daß in ihm eine große Anzahl europäischer Freiwilliger dienten. Vereinendes Band aller Soldaten war der Wille, aktiv an der Neugestaltung Europas mitzuwirken und der Wunsch, den drohenden Machtzuwachs der Sowjetunion einzudämmen. Mit Beginn des Rußlandfeldzuges strömten Tausende junger Männer in diese erste multinationale Truppe, die sich den Erhalt des Abendlandes, der europäischen Völker und ihrer Kulturen auf die Fahne geschrieben hatte. Die Freiwilligen kamen aus Norwegen, Dänemark, Schweden, Finnland, Estland, den Niederlanden, Flandern, Wallonien und der Schweiz. 1941 stieß die Division „Wiking“ durch die Ukraine bis ans Asowsche Meer, 1942 erreichten ihre Grenadiere kämpfend den Kaukasus, 1943 verteidigten sie das Donezgebiet, gerieten 1944 in den Kessel von Tscherkassy, entsetzten Kowel und stoppten im Spätsommer den russischen Ansturm östlich von Warschau, um 1945 in einer letzten, vergeblichen Kraftanstrengung zu versuchen, das belagerte Budapest wieder zu befreien. Viele Männer der „Wiking“ bezahlten ihre Vision vom gemeinsamen Europa mit dem Leben, noch mehr aber wanderten durch die Lager der Sieger, die sie nicht selten wie Verbrecher behandelten und ihr aufrichtiges Engagement mit Schmutz bewarfen. Dieses Buch soll zeigen, wie es wirklich war, was die Freiwilligen dachten und wollten.
Nach dem Untergang der französischen SS-Division Charlemagne im Frühjahr 1945 in Pommern folgen 300 Überlebende freiwillig einem Befehl aus der Reichskanzlei und erreichen Berlin kurz vor der russischen Einschließung. Zunächst im Kampfabschnitt Neukölln eingesetzt, verteidigen die Franzosen schließlich zusammen mit anderen europäischen SS-Freiwilligen – Balten, Holländer, Dänen, Finnen, Schweizer, Spanier – das Zentrum der Stadt, zuletzt nur noch die Eingänge zum Bunker der Reichskanzlei gegen die Panzer der Roten Armee. Die tief erschütternde Schilderung nimmt uns mit in den Todeskampf der Reichshauptstadt, den nur 30 dieser tapferen Männer überleben.
