Julius Dolanský Boeken
Monografie materiálově navazuje sice na dosavadní výzkumy a především na dvě základní práce od básníkových nejlepších znalců, Vincence Brandla a Antonína Grunda, avšak snaží se tuto látku nově utřídit a prohloubit. Básníkův portrét zasazuje do doby a společnosti, v níž žil. Jádremknihy je podrobný výklad Kytice, přičemž se poprvé odhaluje Erbenova souvislost s velkým polským romantikem J. Słowackým. Závěrem jsou připojeny tři hlasy o Erbenovi (J. Neruda: U rakve básníkovy; J. Vrchlický: Několik slov o Erbenově Kytici; J. Fučík: Nad Erbenovými pohádkami).
Nikolai Vasilievich Gogol' (1809-1852) was a Russian writer of Ukrainian ethnicity and birth. Often called the "father of modern Russian realism, " He was one of the first Russian authors to criticize his country's way of life. Although his early works were heavily influenced by his Ukrainian upbringing, he wrote in Russian and his works belong to the tradition of Russian literature. Gogol was one of the first masters of short prose, alongside Pushkin, Merimee, Hoffmann, and Hawthorne. The main and most persistent characteristic of Gogol's style is its verbal expressiveness. He wrote with a view not so much to the acoustic effect on the ears of the listener as to the sensuous effect on the vocal apparatus of the reciter. The other main characteristic of his genius is the extraordinary intensity and vividness of impressionist vision, sometimes skirting expressionism. The Dead Souls (1842), The Inspector-General and The Overcoat (1842) are among his masterpieces.
Pět obrázků ze života v petrohradské Alexandro-Něvské duchovní škole je vrcholným, i když nedokončeným dílem rus. kritického realisty (1835–1863). N. G. P. prožil v „burse“ 14 let a na několika typech seminaristů ukázal, jak mladí lidé, kteří si do školy přinášeli nejlepší vlastnosti ruského lidu, byli mravně, rozumově i tělesně mrzačeni zvrácenými vyučovacími metodami a popovskou přetvářkou a licoměrností, která z lidí upřímně věřících činila buď fanatiky nebo cynické atheisty, kteří nosili kutnu proto, že jim usnadňovala pohodlné živobytí. Ovzduší ve škole – bití, hlad, nečistota, ponižování – probouzelo v žácích buď tupou lhostejnost a stesk, nebo je vedlo ke lžím, surovostem, krádežím a udavačství, které bylo jedinou zbraní proti profesorským tyranům a sadistům, opilcům a jesuitským pokrytcům. Bohatstvím dokumentárního materiálu odhalil N. G. P. ve svém fragmentu prohnilost a neudržitelnost jednoho ze základních sloupů ruské feudálně-buržoasní státní moci: pravoslavnou církev a její „výchovu“ kněžského dorostu.
Historické pojednání sleduje Masarykův vztah k Rusku od jeho mládí a dovozuje, že byl zpočátku určován kosmopolitickými názory vídeňské buržoazní inteligence. Uznává sice Masarykovu zásluhu v boji proti halasivému rusofilství české buržoasie, ukazuje však, že jeho "kritická láska k Rusku" byla ve skutečnosti návratem k reakčnímu rusofilství a zaměřena proti revolučním snahám ruským i českým.
Studie, v níž autor zkoumá, jaké mohly být kromě dosud známých rukopisných pramenů, tj. vedle starší české literatury, vedle literatury ruské a zejména pak vedle srbocharvatských lidových písní vydaných v letech 1814 a 1815 Vukem Karadžićem, další "vzory" epických básní, které umožnily vytvořit rukopisná falza tak, aby budila dojem staré "národní" epiky. Autor zde podává analytickým způsobem důkaz, že dílem, které posloužilo básníkovi Rukopisů, byla především sbírka charvátského básníka A. Kačiće Miošiće "Razgovor ugodni naroda slovinskoga". Tento objev mu též u možňuje s maximální pravděpodobností určit, které básně RKZ patří Hankovi a které Lindovi.
Literárněvědná studie odhaluje další významný inspirující zdroj epických a lyrickoepických básní Rukopisů královédvorského a zelenohorského – Kostrovův ruský překlad Ossianových zpěvů z r. 1972. Podrobným srovnáváním textu básní RKZ a ruského překladu autor dokazuje, že Kostrovův Ossian byl pro autory RKZ nejen bohatým zdrojem námětů, ale že je výrazně ovlivnil i v oblasti lexika a stylu. 16 stran obrazové přílohy, ruské resumé.
Podtitul: Pověst dávných let Kronika mnicha Nestora nás seznamuje s dějinami Kyjevské Rusy. Počíná se nejstaršími pověstmi od založení města Kyjeva, přes christianizaci země, až po rok 1113 (nelze však s přesností stanovit), čili vládu knížete Vladimíra Monomachoviče. Je to pro nás velmi cenný zdroj, neboť je to nejstarší dochovaná kronika vypovídající o událostech ve východní Evropě. Díky ní se můžeme seznámit s tehdy ještě rozdrobenými slovanskými kmeny, s prvními knížaty a světci, ale i se sousedními kmeny a vztahy k Byzanci.
