Rudolf Klimovič Boeken

Kniha odehrávající se nejen mezi studenty filosofie v době Majálesu. Na jaře 1847 je již po několikáté zakázána studentská slavnost Majáles. Mladí lidé se kvůli tomu bouří. Právě i studenti Vavřena, který chodí vyučovat do rodiny Roubínků, Frýbort, Špína a Zelenka. Vavřena se v rodině seznámí se slečnou Lenkou a zamiluje se. Ta bydlí se svou tetou, od které slýchá mnohé německé výrazy, a sestřenicí Lotty, které se také student Vavřena líbí. I přes zákaz se slavnost koná a celé město je tím nadšené. Včetně starší hodné slečny Elis. Potrestání za majáles rozmluví profesorům, především profesoru náboženství, hrabě Žorže. Při zkouškách propadne Špína a nešťastně zamilovaný do slečny Márinky odchází do kláštera. Na jaře 1848 jsou Frýbort a Vavřena zvoleni do armády a vydávají se do bojů do Prahy...

Výbor chce přiblížit Weissovy prózy fantastické, a to ze všech etap jeho spisovatelské dráhy. Deset próz tohoto výboru dokumentuje celou šíři autorovy fantazie - od próz horečnatého vidění přes povídky hyperbolicky zpodobňující reálné děje až po prozaické meditace na fantastické téma.

Výbor z fantaskně laděných próz Jana Weisse, který uspořádala Lenka Ščerbaničová.

Pověsti národní: Kytice Poklad Svatební košile Polednice Zlatý kolovrat Štědrý den Vodník aj. Výbor z prvotin, písní a překladů: Řevnivý Dobrou noc Tulák Žežulka aj. Výbor uspořádala, medailón o autorovi a ediční poznámku napsala a biografickou tabulku sestavila Marie Řepková. Edičně připravil a textologickou část ediční poznámky napsal Rudolf Skřeček. 22-016-82

Povídky karlštejnského havrana patří k nejoblíbenějším knihám Václava Beneše Třebízského. A právem. Třebízský se tu v povídkách, spojených mezi sebou v jeden organický celek vyprávěním staletého havrana z Karlštejna — je to jakési ztělesněné svědomí historie — nabádavě obrací především k mládeži, aby se učila žít z historie svého národa, z jejích období slávy i z dob poroby. Je pravda, že Třebízský — na rozdíl od Jiráska a Wintra — nerozlišuje historická fakta od smyšlenek, že přemíra citové zaujatosti a horečnost, s níž psal své práce, mu mnohdy nedovolovaly proniknout hlouběji v podstatu věci a leckdy snižovaly uměleckou hodnotu jeho děl. Jedno však měl Třebízský s nimi společné. Citlivý smysl pro sociální nerovnosti, který především určoval jeho dílo. Uplatňovalo skutečně důsledně myšlenku vlasteneckého působení literatury na nejširší vrstvy národa, stalo se lidovým čtením v tom nejkrásnějším smyslu slova.