Jakub Jareš Boeken

V lednu 1969 se na pražském Václavském náměstí zapálil dvacetiletý student Jan Palach. Chtěl tak vyburcovat své spoluobčany, aby se postavili nastupující normalizaci. Ačkoliv na jeho protest i smrt bezprostředně reagovaly statisíce lidí, dalšímu omezování občanských svobod se již zabránit nepodařilo. Od Palachovy doby je tak nasnadě otázka, zda měl jeho čin vůbec smysl, a pokud ano, tak jaký? Sborník Jan Palach '69 nabízí řadu textů, úvah a dokumentů, které by měly napomoci v hledání odpovědí. Kniha přináší vůbec poprvé nejen detailní historický popis Palachova příběhu a jeho radikálního protestu, ale přibližuje také jeho teologickou, filosofickou i uměleckou reflexi. Podrobně se věnuje rovněž osudům Palachových následovníků i předchůdců v Československu a v dalších státech východního bloku. Součástí knihy je rozsáhlá edice archivních dokumentů a fotografií, které shromáždili během vyšetřování Palachova sebeupálení příslušníci Veřejné i Státní bezpečnosti. Jedná se většinou o dosud nepublikované materiály. Kniha obsahuje také filmový DVD disk s šesticí dokumentárních a uměleckých snímků, které se k tématu Jana Palacha a jeho činu vztahují.

Cílem publikace je představit v souhrnné práci fenomén "prověrek" a "čistek" v kontextu vládnutí Komunistické strany Československa v letech 1948-1989, jejichž jednotlivé vlny byly dosud popsány jen dílčím způsobem v odborných i pamětnických textech. V knize jsou "prověrky" a "čistky" zachyceny v chronologickém sledu; úmyslem autorů však nebylo jen jejich faktografické popsání, ale pokusit se prezentovat téma jako širší fenomén, jehož význam pro fungování komunistického režimu přesahuje statistiku obětí vztahující se ke konkrétním událostem.

Kniha Chrám umění: Rudolfinum je holdem výjimečné budově. Ta od svého otevření roku 1885 sloužila řadě institucí a prošla řadou adaptací. Přesto zůstává harmonickou stavbou „jakých je málo na světě, natož v moderní Praze“. Desítka autorů mapuje na pěti stech stranách architektonické i kulturně-historické dějiny budovy od první myšlenky až po začátek 90. let 20. století. Příběhy institucí, jež zde sídlily, se prolínají s osudy osobností, které Rudolfinu vtiskly jeho tvář. Knihu doprovází přes 270 historických fotografií, výkresů, plánů či plakátů. Texty: Jakub Bachtík, Richard Biegel, Lukáš Duchek, Jakub Jareš, Petr Kadlec, Michal Novotný, Roman Prahl, Vlasta Reittererová, Vít Vlnas, Jindřich Vybíral

Publikace se zabývá proměnou vědeckého a vysokoškolského prostředí v poválečných letech na příkladu vzájemné spolupráce i konkurence mezi Univerzitou Karlovou a Československou akademií věd.Radikální proměna společnosti v době poúnorové zásadně ovlivnila jak vědecké, tak i vysokoškolské instituce. Toto období je charakteristické hledáním fungujícího modelu koexistence obou výzkumných prostředí a postupným přesunem jejich pozice z “pouhé” socialistické výrobní síly k respektovanému mozkovému trustu, jenž měl vytvářet formulace politických a ekonomických strategií a legitimizovat důležitá rozhodnutí. Autoři na příkladu Univerzity Karlovy a nově založené Československé akademie věd ukazují, jak fungovala jejich vzájemná spolupráce i soupeření, jak se (ne)implementoval akademický režim ze Sovětského svazu, jaký byl jejich obraz ve společnosti i jejich reálný vliv a co všechno zůstalo v tomto prostředí z let poválečných a co naopak se v něm z této doby promítlo až do současnosti.

Kniha Jak vystavujeme soudobé dějiny. Muzeum v diskusi je pozváním k debatě o současných muzeích. Obsahuje tři studie, tři záznamy debat a tři překladové texty. Ve studiích autoři nabízejí kritickou reflexi vystavování soudobých dějin v českých muzeích. Debaty přinášejí mozaiku pohledů na budoucnost národních muzeí, vystavování kontroverzních dějin a muzejní edukaci. Překladové texty jsou zamýšleny jako inspirace pro kurátory i muzejní teoretiky, stejně jako celá kniha však mohou posloužit také návštěvníkům muzeí. Autoři knihy věří, že reflexe a diskuze jsou zásadní součástí muzejnické i návštěvnické praxe a že muzea jsou v 21. století důležitým místem dialogu nejen o minulosti. Na muzeích proto záleží.

Kniha obsahuje dva dosud nezveřejněné dokumenty z minulosti Filozofické fakulty Univerzity Karlovy: tzv. Analýzu fakulty z roku 1971 a Rehabilitační zprávu z roku 1992, jež specificky reflektují i (des)interpretují minulost. Sedmisetstránkovou Analýzu napsalo v letech 1970–1971 na popud nejvyšších orgánů KSČ několik fakultních straníků s cílem vytvořit „normalizační“ interpretaci tzv. krizového vývoje na fakultě a následné „konsolidace“. Rehabilitační zpráva podává výklad téhož období z hlediska roku 1991, ale v té době nemohla být publikována. Oba dokumenty uvozují důkladné studie a doplňují vysvětlující komentáře a téměř dvě stě životopisných medailonků.

Publikace představuje přední humanitní fakultu socialistického Československa – Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, sídlící na pražském náměstí Krasnoarmějců – v době „normalizačního“ dvacetiletí. Nepřináší jen popis organizačních a politických struktur jedné konkrétní instituce, ale soustředí se především na jednání akademiků a studentů v tehdejších podmínkách a na jejich dilemata. Situaci na fakultě před rokem 1989 se snaží podat tak, aby nezanikla její spletitost a složitost. Zejména učitelé fakulty se potýkali s různými závazky, které si mnohdy konkurovaly: vedle politické loajality k režimu stála loajalita k oboru, vědě, katedře, kolegům a rovněž ke studentům, kterým chtěli předávat své znalosti. To přináší řadu otázek. Na jaké kompromisy musel humanitní intelektuál po roce 1968 přistoupit, aby mohl učit na vysoké škole? Jak porozumět tomu, že většina tehdejších učitelů vzpomíná na svou katedru jako na „ostrůvek pozitivní deviace“, ačkoli šlo o instituci plně loajální k normalizační KSČ? V jaké míře a jakými cestami se navzdory ideologizaci a politickým tlakům dařilo udržovat kvalitní úroveň humanitního vzdělání? Proč téměř všichni učitelé FF UK odsoudili Chartu 77? Co konkrétně pro vysokoškolského učitele znamenala spolupráce se Státní bezpečností? Kniha je završením výzkumu, který skupina mladých badatelů zahájila v roce 2007.