Jacques Maritain Volgorde van de boeken

Jacques Maritain's work emphasizes the fundamental purpose of education as serving humanity rather than societal constructs. He critiques prevalent misconceptions and explores the dynamics of education, advocating for a focus on personal and spiritual development. The book examines various knowledge spheres across educational stages and addresses the pressing challenges of post-war education, warning against the dangers of power overshadowing truth. Maritain's insights aim to realign educational goals with the intrinsic needs of individuals.

Kniha vznikla jako odpověď na hnutí existencialismu, které se rozšířilo v západní Evropě, zvláště ve Francii, po druhé světové válce. Court traité de l’existence et de l’existant (1947) se soustřeďuje zvláště na ideje J. P. Sartra, avšak zabývá se také dalšími existencialistickými filosofy, včetně Martina Heideggera a předchůdce existencialismu Sorena Kierkegaarda. Ve skutečnosti jde v knize o mnohem více než pouze o reakci na tento filosofický směr. V předmluvě Maritain ukazuje, že Sartre a jiní sice definují sami sebe jako existencialisty tvrzením, že „existence předchází esenci“, ale opravdovým existencialistou byl sv. Tomáš Akvinský, který zastával nejen nutnou prioritu existence (esse, bytí), nýbrž také nutnost esence (essentia). Současný existencialismus zdůrazňuje existenci na úkor esence, což je chybné. Maritain věnuje většinu své knihy výkladu filosofie existence u svatého Tomáše. Ve čtyřech středních kapitolách autor vykládá a rozvíjí základní problémy lidského subjektu, jeho bytí a činnosti. Podává výklad o intuici jsoucna, o činnosti lidské svobody, o struktuře subjektu, o subjektivitě člověka, o jeho vztahu k Božímu působení, o zlu v jednání člověka a ve světě a o jiných významných skutečnostech života. Poslední kapitola Maritainovy knihy, nazvaná Ecce in Pace, ukazuje, že současný existencialismus je také svědectvím o síle a mezích filosofie jako racionálního zkoumání inteligibilního tajemství duchovní dimenze skutečnosti. Mnoho témat současného existencialismu se týká hořkosti, úzkosti, strachu, odcizení. Maritain staví do kontrastu to, jak tyto úzkostné lidské zkušenosti vidí ateistický existencialismus z čistě filosofické perspektivy, a perspektivu křesťanského vidění lidské situace. Ukazuje, že křesťanská tradice spojením rozumu a víry prohlašuje, že lidské utrpení se může proměnit v radost.

Potrzeba bycia w bliskości Boga pozostaje niezmienna. Dlatego Nauka kontemplacji, choć ukazała się przed stu laty, nie straciła nic na aktualności. Esej wspaniale ilustruje związki między pracą intelektualną a duchowymi poszukiwaniami. Autorzy wskazują najważniejsze zasady�życia modlitwy�zgodnie z tradycją mistyczną świętych Tomasza z Akwinu i Jana od Krzyża.

Pojednání francouzského katolického filozofa se zabývá etikou a tzv. morální filozofií (kterou odlišuje od morální teologie).

K nejobtížnějším otázkám filosofie umění patří povaha estetické zkušenosti a tvůrčí intuice umělce. Co se odehrává v mysli umělce, když tvoří své dílo? Co se děje v myslích toho, kdo umělecké dílo vnímá? Jde o zkušenost čistě citovou nebo (také) o určité poznání? A je-li to poznání, účastní se ho pouze smysly nebo také intelekt? A je-li to také rozumové poznání, jde o poznání pojmové jako ve vědách nebo o poznání nepojmové? V čem se liší intuice tvůrčí od vědeckého poznání a od mystiky? – Těmito problémy se zabývají čtyři studie Jacquesa a Raïssy Maritainových v knize Situace poezie.

Titul knihy „O filosofii dějin“ (anglicky On the Philosophy of History, francouzsky Pour une philosophie de l’histoire) naznačuje, že Maritain nechtěl napsat ani soustavné pojednání o filosofii dějin, ani ve vlastním slova smyslu úvod do této disciplíny, který by mapoval veškerou její problematiku. Jeho cílem bylo ukázat možnost a platnost určitých filosofických zákonů, které osvětlují lidské dějiny a činí je pro nás srozumitelnějšími. Záměrně se omezil na určitý počet příkladů těchto zákonů a na některé základní problémy, které s nimi souvisí. Ve svých úvahách o filosofii dějin a ve volbě problémů měl do velké míry na zřeteli praktické postavení křesťanů v soudobé společnosti a snažil se vypracovat intelektuální vybavení, které by jim pomohlo řešit jejich „časné“ problémy a úkoly. (Z doslovu Karla Šprunka.)

Poezie a umění tvořily důležitou součást života francouzského myslitele Jacquesa Maritaina. Jeho žena Raissa byla básnířka, měl mnoho přátel mezi umělci a básníky (mj. Ch. Péguy, G. Rouault, M. Chagall aj.). Rozsáhlou a originální část svého filosofického díla věnoval teoretickým otázkám umění. Odpovědnost umělce (1961) je poslední Maritainovou větší publikací z této oblasti; jejím základem byly přednášky na universitě v Princetonu. Po stránce obsahové se v knize stýkají dvě samostatné disciplíny, filosofická estetika a filosofická etika. Maritain ovšem neřeší obecné problémy estetiky nebo obecné problémy etiky. Vychází ze svébytných pojetí teorie umění a teorie mravnosti a na tomto základě pojmenovává vzájemný vztah obou oblastí.

Publikace obsahuje dvě eseje od Raissy Maritainové (Příběh Abrahámův, Kníže tohoto světa) a jednu od Jacquese Maritaina (O nebeské církvi), které se zaměřují na mystický pohled za viditelné hranice světa. Jacques Maritain (1882–1973) byl klíčovou postavou 20. století, která znovu oživila tomismus, očištěný od manuálových nánosů a přizpůsobený moderním otázkám. Spolu se svou manželkou Raissou (1883–1960) se snažili proniknout do duchovní a mystické hloubky křesťanské víry. V Příběhu Abrahámově se zkoumá vývoj mravního svědomí lidstva a otázka, jak Abrahám, s nezkaleným svědomím a Božím požehnáním, vykonával činy, které dnes považujeme za hříšné. Esej Kníže tohoto světa meditativně zkoumá moc Padlého anděla a její zlomení skrze Kristovo vtělení a výkupné utrpení, přičemž nabízí nový pohled na tuto problematiku. Esej O nebeské církvi objasňuje nadpřirozené skutečnosti kolem nás a připomíná, že světci a všichni, kdo opustili tento svět, nejsou „mrtví“, ale aktivně se podílejí na našem životě a usilují o naši spásu.