Jiří Hejda Volgorde van de boeken (chronologisch)

V reportážích ze srpna 1934 popsal Jiří Hejda změny, kterými procházelo Německo po nástupu nacistů a zejména po tzv. Noci dlouhých nožů. O rok později, v roce 1935, pak mapoval situaci v Československém pohraničí, které se potýkalo se značnými ekonomickými problémy.Při psaní reportáží vycházel Jiří Hejda z osobních zážitků a rozhovorů. Zajímalo ho, jak se Němci k nacistickému režimu stavěli, hovořil s jeho stoupenci, včetně nejvyšších funkcionářů, i s jeho odpůrci. Všímal si těžkého postavení německých Židů, pokoušel se popsat, jak na stávající režim reagují různé vrstvy německé společnosti (dělníci, podnikatelé, živnostníci, apod.). Vznikl tak zásadní záznam německé každodennosti v době rodící se nacistické nadvlády.Text Bída v pohraničí upozorňuje na neutěšenou, v některých případech přímo katastrofální hospodářskou situaci v pohraničních oblastech Československa v polovině třicátých let minulého století. Na základě podrobného studia hospodářských ukazatelů a odborné literatury Hejda analyzoval a popsal nelehkou situaci průmyslu a živností, bankroty, nezaměstnanost a odchody tamních obyvatel za prací do sousedního Německa. Hlavní důvod krize viděl Hejda v dlouhodobém zanedbávání pohraničních regionů ze strany české vlády.

Druhý svazek spisů Jiřího Hejdy přináší 10 sonetových věnců (150 sonetů), které autor po paměti skládal v komunistických věznicích, kam jej na doživotí poslal rozsudek v procesu s dr. Horákovou . "Je to dílo jímavé, drásavé, emocionálně nesmírně silné; je to to ojedinělá básnická výpověď o tragické kapitole českých dějin." (Jiří Dědeček, předseda PEN klubu). Jiřího Hejdy.

Kniha, která prostřednictvím vzpomínek jediného člověka zachycuje velkou část naší novodobé historie. Začíná v zákopech první světové války, pokračuje obdobím budování prvního samostatného státu Čechů a Slováků, deziluzí z Mnichova a hrůzou následujících sedmi let, poválečným nadšením a novými iluzemi, jejich bolestnou ztrátou o tři roky později, absurdní temnotou padesátých let a naivními nadějemi Pražského jara. Následuje zamřelé teploučko normalizace... Život vypravěče skončil v roce 1985. Na jeden lidský osud je toho dost a dost, i když jde o osud člověka opravdu neobyčejného. Snad právě proto jsou memoáry Jiřího Hejdy, ačkoli v nich několikrát opakuje „žil jsem zbytečně“, jakoby podsvíceny neuhasitelným optimismem....

Román Útěk je klíčovým dílem české vězeňské prózy, nyní poprvé vycházející v necenzurované podobě, doplněný o studie, které osvětlují Hejdovu vězeňskou zkušenost a historické kontexty. Jiří Hejda, odsouzený na doživotí v procesu s Miladou Horákovou, vypráví příběh útěku dvou vězňů, Blažka a Franty, z jedné z nejpřísněji střežených věznic komunistického Československa, z Leopoldova. Z jejich rozhovorů se skládá obraz vězeňského života padesátých let, zahrnující výslechy, převozy vězňů, ztrátu pojmu času, kruté životní podmínky, hlad, unavující práci, přežívání v samotkách, tresty a trýzeň návštěv. Přesto se objevuje touha po vědění, kulturní vyžití, vězeňský humor a vzájemná sounáležitost, která se vytváří v extrémních podmínkách. Hejda strávil v různých věznicích 12 let a při psaní románu čerpal nejen ze svých zkušeností, ale i z vyprávění spoluvězně, který uprchl z Leopoldova. Knihu začal psát v roce 1966 jako dobové svědectví, ale vyšla až v roce 1969 v cenzurované podobě. Nyní, po více než padesáti letech, je k dispozici v rekonstruované podobě, obohacená o studie zaměřené na vězeňství a vězeňskou literaturu.