Jiří Hejda Volgorde van de boeken (chronologisch)

V reportážích ze srpna 1934 popsal Jiří Hejda změny, kterými procházelo Německo po nástupu nacistů a zejména po tzv. Noci dlouhých nožů. O rok později, v roce 1935, pak mapoval situaci v Československém pohraničí, které se potýkalo se značnými ekonomickými problémy.Při psaní reportáží vycházel Jiří Hejda z osobních zážitků a rozhovorů. Zajímalo ho, jak se Němci k nacistickému režimu stavěli, hovořil s jeho stoupenci, včetně nejvyšších funkcionářů, i s jeho odpůrci. Všímal si těžkého postavení německých Židů, pokoušel se popsat, jak na stávající režim reagují různé vrstvy německé společnosti (dělníci, podnikatelé, živnostníci, apod.). Vznikl tak zásadní záznam německé každodennosti v době rodící se nacistické nadvlády.Text Bída v pohraničí upozorňuje na neutěšenou, v některých případech přímo katastrofální hospodářskou situaci v pohraničních oblastech Československa v polovině třicátých let minulého století. Na základě podrobného studia hospodářských ukazatelů a odborné literatury Hejda analyzoval a popsal nelehkou situaci průmyslu a živností, bankroty, nezaměstnanost a odchody tamních obyvatel za prací do sousedního Německa. Hlavní důvod krize viděl Hejda v dlouhodobém zanedbávání pohraničních regionů ze strany české vlády.

Druhý svazek spisů Jiřího Hejdy přináší 10 sonetových věnců (150 sonetů), které autor po paměti skládal v komunistických věznicích, kam jej na doživotí poslal rozsudek v procesu s dr. Horákovou . "Je to dílo jímavé, drásavé, emocionálně nesmírně silné; je to to ojedinělá básnická výpověď o tragické kapitole českých dějin." (Jiří Dědeček, předseda PEN klubu). Jiřího Hejdy.

Kniha, která prostřednictvím vzpomínek jediného člověka zachycuje velkou část naší novodobé historie. Začíná v zákopech první světové války, pokračuje obdobím budování prvního samostatného státu Čechů a Slováků, deziluzí z Mnichova a hrůzou následujících sedmi let, poválečným nadšením a novými iluzemi, jejich bolestnou ztrátou o tři roky později, absurdní temnotou padesátých let a naivními nadějemi Pražského jara. Následuje zamřelé teploučko normalizace... Život vypravěče skončil v roce 1985. Na jeden lidský osud je toho dost a dost, i když jde o osud člověka opravdu neobyčejného. Snad právě proto jsou memoáry Jiřího Hejdy, ačkoli v nich několikrát opakuje „žil jsem zbytečně“, jakoby podsvíceny neuhasitelným optimismem.... celý text

Autor románu se sešel na cele s mladým mužem, kterému se podařila neuvěřitelná věc: útěk z leopoldovské pevnosti. Fabule románu se tedy opírá o věrné, autentické vylíčení skutečné události a líčí poměry v "ústavech nápravného zařízení" v padesátých letech. Autor je přísně objektivní, vyhýbá se jakýmkoli senzacím, líčí jen skutečné události, tak jak se sběhly v pevnosti i mimo ni a vedle napínavého a vzrušujícího děje klade důraz na hlavní postavu, jejímž prostřednictvím nadhazuje řadu hluboce lidských, společenských a mravních otázek, jejichž vyřešení je v rukou současné generace. Budiž ještě řečeno, že román byl napsán v letech 1965-66, tedy dávno předtím, než se o těchto poměrech začalo psát veřejně.