Édouard Husson Boeken

Dílo francouzského historika Edouarda Hussona není Heydrichovou biografií. Heydrich je sice ústřední postavou knihy, vystupuje v ní však především jako jeden ze dvou hlavních tvůrců „konečného řešení židovské otázky“ a zároveň jako hlavní koordinátor uvedení tohoto zrůdného plánu do praxe. Dílo je pozoruhodné především dvěma zajímavými pohledy na danou problematiku, které je odlišují od dosud vyšlých publikací. Prvním je pohled na fungování mocenského systému v nacistickém Německu a s ním spojenou židovskou otázku, druhým je datování Hitlerova příkazu ke všeobecné genocidě Židů. Na rozdíl od jiných badatelů ho Husson datuje do listopadu 1941, kdy pronásledování Židů v různých zemích nabývalo na intenzitě, a tvrdí, že konference ve Wannsee, svolaná na Heydrichův popud v lednu 1942, měla už jen za úkol dát této genocidě přesnou organizaci. Zůstává sice otázkou, jak by se odvíjela Heydrichova kariéra v dalších letech existence Třetí říše, protože k jeho smrti došlo krátce po Wannsee, jeho podíl na genocidě a přínos pro její praktické provádění však pokládá Husson za rozhodující.

Criticizes Daniel Goldhagen for over-estimating German antisemitism as a motive for the Holocaust and for presenting an over-simplified picture of what drove "ordinary Germans" to become murderers. Pt. 1 (pp. 25-88) compares Goldhagen's analysis of how the members of Reserve Police Battalion 101 became killers, presented in his book "Hitler's Willing Executioners" (1996), to Christopher Browning's views on the same subject. Favors Browning's less emotional description of the gradual evolution and personal dynamics of these men, who were not initially disposed to murdering Jews. Pt. 2 (pp. 89-177) discusses the German reception of Goldhagen's work and the controversies it engendered there. Grants Goldhagen credit for reintroducing the essential question of Germany's collective guilt, and for countering efforts by German historians and politicians (such as Ernst Nolte and Chancellor Helmut Kohl) to normalize the Nazi period. Goldhagen has also made it difficult for historians to overlook the question of the legitimacy of the German Federal Republic after 1945. Deals also with the question whether the Holocaust is a subject for historiographical study, and prefers Goldhagen's views to those of Martin Broszat.