Minifejetony z let 2019-2021. Společným jmenovatelem krátkých textů je autorova zvídavost, potřeba pochopit a interpretovat po svém, demaskovat povrchnost, ukázat, že "král je nahý"... Občas možná i provokovat zpochybňováním ustálených klišé a kultů v myšlení či hodnocení. (Pokud čtenáře naštve třeba neuctivé zlehčování magického realismu, autor se možná pobaveně směje do hrsti...)
Kniha předního českého polonisty sleduje podrobně dvacetiletí, kdy se bojovalo o duchovní svobodu se stále ještě nebezpečným komunistickým režimem. Mapuje a ukázkami ilustruje proudy v poezii, próze, dramatu, podmíněné jak generačně, tak i hledáním výrazu v tvorbě ideově konformní, samizdatové či vznikající v emigraci, všímá si kritiky, časopisecké produkce i ediční politiky. Poskytuje ucelený obraz polského literárního a kulturního života v přelomové době, nezbytný pro poznání našeho severního souseda i pro sebereflexi vlastní kultury.
Jestli se někdy pustí do autobiografického vzpomínání Jaromír Jágr, nikoho nepřekvapí, že Ariadninou nití propojující sled jeho vyprávění bude hokej: kde žil, o čem přemýšlel, co se dověděl o sobě, jaké lidi potkával – všechno (nebo skoro všechno) bude zřejmě nějak souviset se sportem, v němž vynikl. Proč se tedy divit, že literární vědec a polonista Petr Poslední učinil osou svých vzpomínek knížky, přesněji řečeno čtenářské zážitky: četbu a vývoj své schopnosti číst nejen písmenka a slova – odhalit další vrstvy příběhů, přemýšlet o tom, co autor napsal a také jak to napsal. Provázat si dobrodružství četby, myšlení i vlastního psaní s dobrodružstvím svého života. Posledního „listy důvěrné“ (s minimem zcela osobních důvěrností) tvoří prokomponovanou skladbu zachycující jeho mládí a zrání v Česku před odchodem do Polska: tři oddíly nazvané podle míst, kde tehdy žil, s podtituly charakterizujícími dané životní etapy, rámované prologem a epilogem. Na „pokračování příště“ nemusíme čekat, najdeme je v autorových už vydaných knihách věnovaných polské literatuře i setkávání a střetávání polského a českého literárního světa.
Sumarizující „rozlučková“ antologie deseti let literárního časopisu Partonyma obsahuje výběr z básnických a prozaických textů českých i zahraničních básní a povídek, které byly v periodiku mezi lety 2012 a 2021 publikovány. Kniha obsahuje texty následujících autorů a autorek: Básník Ticho, Jarmila Hannah Čermáková, Jiří Dědeček, Koraly Dimitriadis, Tadeáš Dohňanský, Jitka Fialová, Radek Fridrich, Ondřej Hložek, Štěpán Hobza, Mariusz Hoffmann, Michaela Horynová, O. L. Hrabal, Antotnín Hrdý, Tomáš Jireček, Tereza Lehečka (Klenorová), Eliška Kohlíčková, Teodor Kravál, Přemysl Krejčík, Jiří Kratochvil, dr. Krejzyber(d), J. H. Krchovský, Marek Kučera, Jiří Lojín, Lubomír Macháček, Igor Malijevský, David Mareš, Pavel Martinec, Aleš Misař, Ivana Myšková, Márió Z. Nemes, Ludvík Němec, Kamil Novotný, Jana Orlová, Natálie Paterová, Josef Pecinovský, Iva Pekárková, Aneta Krejčík Plšková, Josef Prokeš, Lenka Nováčková (Požárová), Kamil Princ, Simona Racková, Tereza Riedlbauchová, Jakub Řehák, Viki Shock, Ladislav Slezák, Petr Stančík, Petra Strá, Jan Sviták, Roman Szpuk, Jolana Ševčíková, Jan Těsnohlídek ml., Jindřich Tošner, Martin Trdla, Lukáš Trejbal, Lukáš Vavrečka, Bronislava Volková, David Zábranský, Jiří Žáček.
Kniha Společné obrazy představuje tematicky široce pojaté proměny literární kultury východních Čech v období po roce 1989. Jednotlivé kapitoly s hojným obrazovým doprovodem pojednávají na konkrétních, nutně výběrových příkladech o vývoji prózy a poezie, představují problematiku regionálních antologií, literárních časopisů i nakladatelství, zkoumají otázky péče o literární dědictví v rámci ediční praxe nebo formování literárního místopisu jako živé připomínky historicko-literárních souvislostí. Vymezení regionu chápaného v hranicích bývalého Východočeského kraje naznačuje, že se zdejší literární život neomezuje na izolovaná centra, ale přirozeně prostupuje do celonárodních rovin literární kultury. Na první pohled různorodá témata spojuje důraz na dynamické utváření literární kultury v rámci neustálého dialogu spočívajícího ve vymezování se vůči tradici na jedné straně a hledání nových cest na straně druhé nebo naopak v úsilí o potvrzování kontinuity minulého a současného.
Kniha Horizont komparace je dalším výsledkem česko-polské odborné spolupráce MałgorzatyKowalczyk ( 1946), polonistky a didaktičky literatury, a Petra Posledního ( 1945), literárního historika, teoretika, bohemisty a jedné z nejvýraznějších osobností české literárněvědné polonistiky. Přítomná publikace s výmluvným podtitulem Česko-polské literární sousedství 1945–2005 nabízí metodologicky i materiálově originální, mnohovrstevnatou sondu do různých podob vzájemných vývojových vazeb mezi dvěma národními literaturami. „Národní aspekt“ coby klíčový komparatistický přístup je zde přitom od počátku kriticky promýšlen a de facto zpochybňován. Na pozadí „srovnávání“ tvorby rozličné sociokulturní provenience dostává prostor zkoumání rozmanitých poloh literární kultury, resp. literárnosti. Autoři cílevědomě pracují s hlediskem naratologickým, tematologickým, translatologickým a dalšími; jedním z pilířů jejich uvažování o takto komplexně pojaté problematice je neustálý zřetel ke vztahu mezi „tradicí a individuálním talentem“, řečeno s T. S. Eliotem. V uvedených ohledech spis navazuje na předchozí publikace polonistického a polonisticko-bohemistického zaměření, vydané nakladatelstvím Pavel Mervart: společné dílo obou autorů s názvem Jákobův žebřík. Polská literatura v letech 1945–1989 (2008) a práci Petra Posledního Taktika přepisu. Polští autoři v časopise Světová literatura (2013).
Kniha ukazuje přednostní zájem Petra Posledního o tři vzájemně propojené oblasti literární komunikace. První oddíl s názvem Vrstvy času zachycuje stylistické a významové souvislosti mezi zobrazeným časem a časem zobrazování fiktivních světů; následně druhý oddíl pod titulem Navržený prostor přináší texty pojednávající hlavně o českém a polském literárním životě a rozdílných možnostech vydávání a interpretace děl v závislosti na kulturní politice sousedních zemí; nakonec třetí oddíl pojmenovaný Smysl četby nabízí představu o tvůrčí povaze recepce literatury a přeměně spisovatelem vytvořeného artefaktu ve významotvorně otevřený estetický objekt, která se opírá o dobové normy, ale také o reinterpretace tradic. Díky chronologickému řazení statí v každém oddílu je patrný vývoj autorovy literárněvědné metodologie. Zatímco do poloviny osmdesátých let se Poslední v duchu strukturalismu věnoval vnitřní stavbě jednotlivých děl nebo žánrů, od druhé poloviny let osmdesátých přechází k otázkám literární komunikace a česko-polských literárních vztahů. Svůj vývoj dovršuje po roce 2000, kdy rozpracovává koncept literární kultury, v jehož rámci se věnuje komparatistice a hermeneutickému pojetí českých a polských paradigmat kulturního dění.
