Juan Mayorga Boeken

Set in 1942 in the heart of Europe, the narrative juxtaposes the innocence of children at play and the complexities of human relationships against the backdrop of a deserted train station and a looming hangar. The story delves into the moral dilemmas faced by a Red Cross representative as they navigate the stark contrast between everyday life and the urgent need for a truthful report amidst the chaos of war. The tension between personal experiences and the harsh realities of the time creates a compelling exploration of duty and humanity.

Inspirací k napsání této hry se stala návštěva delegace Mezinárodního Červeného kříže v Terezíně v roce 1944, kdy nacisté chtěli ukázat, že zprávy o vyvražďování Židů nejsou pravdivé. Hra se skládá z pěti částí, začíná monologem zástupce Červeného kříže a následně se odehrávají retrospektivní výjevy, v nichž vězni města hrají určené role, aby zakryli skutečné podmínky života. Dva chlapci roztáčejí káču, mladý pár sní o budoucnosti a malé děvčátko si hraje s panenkou. Velitel tábora pak přijímá delegáta a nutí židovského vězně Gershoma Gottfrieda, aby zinscenoval život ve "zkrášleném" ghettu. V závěru Gershom vyzývá herce, aby se soustředili na svá gesta a slova, přičemž ignorují vlaky odvážející vězně do smrtících táborů. Slovo „Himmelweg“ je eufemismus pro cestu do plynových komor. Mayorgův text zkoumá historickou brutalitu a smysl divadla života a smrti. Po úvodním monologu se děj vrací zpět, ukazuje zkoušení neobvyklé hry, kdy židovským vězňům přiděluje role nacistický velitel. Diváci si nejsou jisti, zda jsou v roce 1944 nebo v přítomném čase. Hra měla španělskou premiéru 17. října 2003 v Málaze a anglickou v roce 2005 v Londýně, následovaly uvedení v dalších městech jako Paříž, Buenos Aires a New York.

Revolución Conservadora Y Conservación Revolucionaria Juan Mayorga Ruano La memoria de las víctimas, nos dice Walter Benjamín en el conjunto de su obra, es la única base sobre la que se puede construir una política no reaccionaria. Una política para la humanidad. El presente trabajo se enmarca en el campo de la consideración filosófica de la historia. Se trata de una reflexión sobre el concepto de la historia según Benjamin.

Divadelní hra současného španělského dramatika Juana Mayorgy je dialogem dvou mužů, z nichž jeden je filozof Blumemberg hlásající rasistické myšlenky a druhý je překladatel.

„Z poslední lavice vidíš všechny, ale tebe nevidí nikdo.“ Právě v poslední lavici sedí Claudio, tichý a samotářský středoškolský student, který překvapí Germána, profesora literatury, písemnou prací na téma „Můj poslední víkend“. Claudiův text vyniká nad všechny ostatní a vzbudí zájem profesora o příběh, který vypráví. Z toho se vyvine intenzivní vztah, v němž se mísí to, co je napsané, se životem. „Hra hovoří o rodině, škole a nedostatku lásky. O světlých místech a zraněních, o představivosti a o tom, jak je důležité, aby ve škole byla přítomna obrazotvornost, mluví také o formování spisovatele…,“ uvádí sám autor. Tato patrně nejpopulárnější Mayorgova hra měla premiéru roku 2006. Pak byla nastudována ještě pětadvacetkrát v několika zemích a verzích. Ve španělském originále naposledy v roce 2019. Francouzský režisér François Ozon hru adaptoval pro film Dans la maison, který roku 2012 získal Zlatou mušli na filmovém festivalu v San Sebastiánu.

Podnětem k napsání hry Darwinova želva byla zpráva, kterou v roce 2006 zaznamenal světový tisk o smrti želvy Harriet. Mimořádnému exempláři želvy sloní bylo 175 let a patřila mezi nejstarší tvory planety. Děj hry začíná v momentě, kdy k profesorovi současných dějin přichází na návštěvu záhadná stará žena, která o sobě tvrdí, že si ji jako želvu odvezl z Galapág Charles Darwin. Nabídne profesorovi svou verzi dějin a vypráví mu, co všechno prožila. Podle ní se Darwin ve své evoluční teorii druhů mýlil, protože nepočítal s možnou regresí lidského rodu, která se projevuje ve válečných konfl iktech nebo třeba projevech lidské vypočítavosti. Hra se vyznačuje zajímavými refl exemi minulosti a přítomnosti a nabízí satirický pohled na povahu druhu Homo sapiens.

Hra o šachu, umění, které jako sám život je založeno na paměti a představivosti. Také je to hra o studené válce. Henry Kissinger, Stalinův duch, nejvyšší sovět, černý kůň ohrožující bílého střelce, nepřítomní otcové, mrtví mistři…

La lectura de una redacción escolar sobre el fin de semana, escrita por un chico de 17 años, va a transformar la vida y la mirada de un profesor de 55, desengañado de su oficio y de sus afectos. El impulso del joven, su fuego, le devolverán los sueños perdidos y reavivarán en él contradicciones y viejas frustraciones. Será la literatura, su pasión compartida, lo que dará origen a una intensa relación maestro-alumno en la que el guía se convertirá en guiado. Una obra sobre maestros y discípulos; sobre padres e hijos; sobre personas que ya han visto demasiado y personas que están aprendiendo a mirar. Una obra sobre el placer de asomarse a las vidas ajenas y sobre los riesgos de confundir la vida con la literatura. Una obra sobre los que eligen la última fila: aquella desde la que se ven todas las demás

Děj hry Golem se odehrává v nemocnici blíže neurčené země v době, kdy se systém veřejného zdravotnictví hroutí. Podobně jako mnoho jiných pacientů bude Ismael, který trpí vzácnou chorobou, nucen nemocnici opustit. V této situaci jeho manželka Felicie dostává od Saliny, zaměstnané v nemocnici jako "překladatelka", nečekanou nabídku: Ismael si udrží lůžko a jeho léčba bude pokračovat, když se ona naučí nazpaměť určitý text. Zdá se, že jde o lehce splnitelný úkol: zapamatovat si každý den několik slov. Den za dnem ale Felicie vnímá, že jak si postupně osvojuje slova toho textu, tak se něco v jejím nitru proměňuje… Juan Mayorga napsal Golema už před pandemií, "ale něco se stalo během lockdownu - uprostřed všeobecného zmatku, úzkosti mnoha lidí a strachu jiných lidí, že by se řád, v němž jsme žili, mohl zhroutit -, což mě přimělo k tomu, abych hru přepsal."