Jindra Tichá Boeken

"One of the most influential Czechs living abroad, New Zealand author Jindra Tichy's fascinating memoir is one of exile and survival, of distance and painful longing. It depicts in a moving way the pain and confusion of banishment from home, family and friends into an exile removed from everything familiar." --

Próza inspirovaná Sládkovou básní Stín pralesa. J. V. Sládek zobrazil emigranta, který se ocitl v cizí neznámé zemi, a jeho stesk po domově. Hlavním motivem knihy Jindry Tiché je rovněž trauma emigrace prožívané dvěma hrdinkami v rozpětí dvou století. Intelektuálka Hana emigrovala z Čech do Anglie a poté na Nový Zéland po ruské invazi v roce 1968. Lady Henrietta, farmářova žena, emigrovala z Anglie na Nový Zéland v šedesátých letech devatenáctého století, v době hospodářské krize. Obě ženy se musely naučit žít v zemi, která jim byla z počátku bytostně cizí, asimilovat nové zvyklosti, nové hodnoty, jinou tradici. Obě musely překonat touhu po staré vlasti, která je největší trýzní každého emigranta. Jindra Tichá zároveň evokuje dobu, ve které se příběhy odehrávají, šedesátá léta dvacátého století v Anglii, která byla poznamenána novodobou evropskou nemocí, záští vůči přistěhovalcům, a počátky státu na Novém Zélandu v šedesátých letech devatenáctého století. Autorka používá soudobé prameny, aby poutavě vylíčila těžký úděl prvních usedlíků, kteří z pustiny vybudovali zemi zaslíbenou, zemi, jež je podle nejnovějších statistik ve všech ohledech nejžádoucnější zemí, ve které možno žít v jednadvacátém století.

Děj nové knihy Jindry Tiché -- /Čas fíků/ -- se snaží odhalit hlubší souvislosti a příčiny, které před více jak dvaceti lety vedly k sametové revoluci v tehdejším Československu. Příběh již čtrnácté knihy této originální autorky se odehrává ve dvou rovinách. První čtenáře zavede do Spojených států amerických v době prezidentství Jimmy Cartera a Ronalda Reagana. Kromě ostře viděných srovnávacích portrétů těchto dvou politiků nabízí mimo jiné i neotřelý pohled na každodenní život v Americe sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. Druhá část knihy se pak odehrává v kouzelném prostředí italské Umbrie a Toskánska na jaře roku 2009. Hrdinové navštěvují slavná místa antického světa a renesance a objevují myšlenkové dědictví, které rozhodujícím způsobem ovlivnilo nejen evropskou kulturu, ale také naši českou současnost. Objevuje se zde i svébytná aluze na Hannibalovo Kartágo, zachycené prostřednictvím Flaubertova slavného románu Salambo. A samozřejmě v knize nechybí ani autorčina milovaná Praha, kterou Jindra Tichá žijící na Novém Zélandu nikdy nevymazala ze svého srdce a kterou dokáže (snad i díky geografické vzdálenosti) vidět ve výraznějších konturách než většina současných českých prozaiků.

Jaro klamných iluzí je v komorní rovině příběh životního rozčarování jedince, v obecnější rovině příběh ztráty iluzí celé generace. Hrdinka knihy žije poměrně spokojenou existenci v milované Praze, dosáhla Kristových let, je šťastně vdaná, má povolání, které jí vyhovuje, navíc společnost kolem ní se začala měnit k lepšímu. Pražské jaro 1968 začíná příslibem, že po dvaceti letech šikanování a tyranie nastává stříbrný věk prosperity a porozumění socialismu s lidskou tváří. Rok, který následuje, zboří všechny její iluze a nakonec ji přinutí opustit všechno, co dosud milovala, vyměnit svůj spořádaný život za nejistou existenci emigranta. Vedle komorního příběhu jedné lásky a jedné nevěry je román J. Tiché také nesmlouvavým pohledem na tehdejší společnost, její nemorálnost, její nesmyslné iluze o politické realitě komunistického Československa.

Na podzim 1943 přijíždí do Prahy mladý Němec Erich. Byl jmenován profesorem formální logiky na pražské německé univerzitě. Ve světě probíhá už třetím rokem válka. Válečné štěstí se ale začíná obracet proti Německu, které ještě donedávna šlo od vítězství k vítězství. Erich toho ví o válce hodně, až do svého zranění byl kapitánem německé ponorky. Před válkou studoval na nejlepších německých univerzitách a proslavil se řadou odborných článků. V krásné, výstavné Praze je klid, město však zato zaplatilo nesmírnou cenu, vzalo na sebe jařmo kolaborace s Hitlerovou říší. Hrdinka románu Hana, která před válkou studovala s Erichem logiku na univerzitě v Göttingenu, vyčte Erichovi, že přijal místo na německé univerzitě v Praze v době, kdy nacisté zavřeli všechny české vysoké školy. Erich tvrdí, že nezáleží na tom, kde a za jakých podmínek bádání probíhá, důležité je, že pokračuje. Román z válečné Prahy je současně také reflexí nad postavením jedince ve válečném dramatu, v době velkých historických zlomů, reflexí celého údobí německé okupace Československa, působení protektorátní vlády v Praze pod vedením prezidenta Háchy, stejně jako exilové vlády dr. Edvarda Beneše v Londýně. Také sedmnáctá kniha této autorky nepochybně vzbudí zasloužený zájem čtenářů.

Psychologické prózy Jindry Tiché si od devadesátých let získaly početnou čtenářskou obec. Přirozená linie ženského těla patří k tomu nejlepšímu, co tato česko-novozélandská autorka v beletrii vytvořila. Na osudech žen tří generací sleduje proměny života u nás, jak se odrážejí ve společenských souvislostech i v intimním mikrosvětě jednotlivců. Citlivě zachycuje atmosféru první světové války, konce Rakousko-Uherska, první republiky, nacistické okupace a postkomunistické společnosti. Čtenáři se setkají s autorčinou babičkou Annou, jednou z mála tehdejších podnikatelek, která v Bratislavě vybudovala úspěšný módní salon inspirovaný proslulými návrháři a módními domy v Paříži, Římě a Vídni. Část románu se odehrává v soudobých Čechách, kde jsou problémy stáří a nemoci popsány s nevšedním realismem. Autorka kritizuje lhostejnost a krutost, s níž se zachází s umírajícími v léčebnách dlouhodobě nemocných. Zdroj filozofických a politických ideálů, které v dnešních Čechách převažují, nachází u myslitelů devatenáctého století. Zaznamenává také postřehy o soužití Čechů a Slováků v různých fázích dvacátého století. Jindra Tichá tak ve své desáté knize opět přináší nadhled a hluboké vnitřní zaujetí, které čtenáře strhne od první stránky.

Osmnáctá kniha známé česko-novozélandské autorky Jindry Tiché se vrací k problematice emigrace. Hrdinka Anna se narodila v Praze, která ji poznamenala navždy. Byla Evropanka tělem i duší. Svou vlast opustila po sovětské invazi do Československa v roce 1968. Emigrovala až na samý konec světa, do zapadlého koutu kdysi mocného britského impéria, na Nový Zéland. Den, kdy musela Evropu opustit, počítala k nejčernějším dnům svého života. V letech sovětské okupace domů nemohla. Při výročí sovětského přepadení Československa se Anna neubrání vzpomínkám. Náhle zatouží vidět stará místa, staré přátele. Chce se do Čech vrátit na celé léto i s rodinou. Doufá, že se jí podaří ve svých vnucích vzbudit lásku nejen ke staré vlasti, ale k Evropě vůbec. Nepočítá ale s tím, že za čtyřicet pět let se změnila jak ona sama, tak i Čechy a celá Evropa. Rozchod s Evropou zachycuje dnešní život tohoto světadílu realisticky a bez příkras. Zároveň je to hold lásce k vlasti, která emigranta k domovině navždy poutá.

Kniha české autorky, žijící po r.1969 na Novém Zélandu, vypráví o exotické cestě do Tunisu ve společnosti dospělé dcery. Cestování mělo otupit ostří bolesti nad tragickou smrtí dívčina otce a poskytlo autorce příležitost ke vzpomínkám a k ohlédnutí za společným životem. V první dějové rovině se Tichá vyznává ze svého okouzlení Flaubertovým románem Salambo a srovnává tuniskou současnost s historickým Kartágem, v další rovině vzpomíná na začátky života své rodiny v cizí zemi a na postupnou adaptaci, a paralelně s tím se snaží vysledovat omyly i náhody, které vedly její manželství k rozpadu. Tyto tři roviny se vzájemně prolínají a ve výsledném efektu tvoří kultivovanou, upřímnou výpověď o jednom lidském osudu, o zmařených i naplněných nadějích.

Filozoficky laděné cestopisné povídky z Austrálie, ostrova Bali a Guatemaly. Povídky tvoří tři samostatné celky - Evangelium podle svatého mormona, Jak krmit bohy a Péro z ptáka Quetzala. Autorka v povídkách představuje trojí náboženské vidění světa s jeho rozmanitostí i absurditou - mormonství, náboženství na ostrově Bali a aztécké náboženství. Povídky jsou propojeny i dalším motivem, snahou vyrovnat se se ztrátou a způsobem odchodu životního partnera.

Nová kniha známé česko-novozélandské autorky Jindry Tiché klade čtenářům otázku, zda máme právo - pokud je to v našich možnostech - zasahovat do lidského života. Zemětřesení, které otřáslo Novým Zélandem 22. února 2011, zničilo druhé největší město této země - Christchurch, které angličtí emigranti stavěli od šedesátých let 19. století, a v jedné vteřině zahubilo stovky lidí. Statisíce ostatních obyvatel ztratily práci, domov a veškerý majetek. Otřesy půdy ale pokračují dál, takže královská komise s konečnou platností rozhodla, že město na stejném místě nebude možné obnovit. Hospodářská škoda je astronomická a postihne na daních každého obyvatele země. Jak tomu bývá v podobných případech, část novozélandské společnosti propadne skepsi a nihilismu, začne odmítat tradiční morální hodnoty. Na tomto pozadí se odehrává soudní bitva o vině či nevině člověka, vzdělaného univerzitního profesora Fergusona, který pomohl své nevyléčitelně nemocné matce zemřít a jehož společnost pro legalizaci eutanazie oslavuje jako anděla milosrdenství. V konfrontaci s tím líčí Jindra Tichá neokázalé štěstí rodiny, kde konečně přichází na svět dlouho očekávaná dcera a vnučka. Výsledkem je strhující literární podobenství, v němž se prolíná mysterium smrti a tajemství zrození.

Ve svých svěžích vzpomínkách se spisovatelka Jindra Tichá (85) vrací k československé realitě padesátých a šedesátých let, cestě do anglického exilu na počátku husákovské normalizace, k následující plavbě k protinožcům a dále ve svých vzpomínkách pokračuje i úspěšnou univerzitní kariérou, kterou si vybudovala v novozélandském Dunedinu.

Cestopis z pera autorky, která působí na univerzitě v Dunedinu na Novém Zélandu, je věnován Americe dnešních dnů. Během svých opakovaných pobytů v USA a zejména v průběhu svého pedagogického působení na amerických univerzitách poznala autorka dokonale nejen samotnou "zemi za velkou louží", ale i způsob života tamních obyvatel a jejich společenské zvyklosti. Autorčiny postřehy tak tvoří základ cestopisné poutavé reportáže.

Román s autobiografickými prvky vypráví o životě starší osamělé ženy, která vzpomíná na své mládí v Čechách a na následující léta v emigraci. Hlavní hrdinka své partnerské vztahy prožívá velmi bouřlivě a intenzívně. Bolestně se rozhoduje pro životního partnera, až nakonec zakotví v manželství s filozofem Janem. Ten se soustřeďuje na vědecká bádání, která sice ve světě nacházejí odezvu, zvlášť na Novém Zélandu, kam manželé emigrují, ne však v takové míře, v jaké by si představoval. Polistopadové zklamání z české politické scény a společnosti, spolu se sklonem k depresím, doženou Jana k sebevraždě. Hrdinka vzpomíná ve chvílích bezmoci a stesku na takřka bezstarostná léta mládí v Karlových Varech. Právě tam prožila silnou platonickou lásku, ke které se nyní, v časech úzkosti a beznaděje, alespoň v představách upíná. Nakonec sebere odvahu, své dávné lásce po čtyřiceti šesti letech zavolá, a tím začíná novou životní etapu.

Psychologický příběh o rozpadu jednoho manželství a jednoho státu. Hrdinka se po dvacetiletém pobytu v emigraci vrací i s manželem na půlroční akademickou dovolenou do rodné země. Její manželství se definitivně rozpadá stejně jako společný stát Čechů a Slováků: je totiž konec roku 1992. Líčení rodinných a společenských vztahů a pocitů vyplývajících z náhlé ztráty jistoty a z mužského sobectví se prolíná se vzpomínkami na mládí v 50. letech a s politicko-filozofic- kými sentencemi vztahujícími se k americkým dějinám, zejména k Thomasu Jeffersonovi. Autorka je erudovanou a citlivou vypravěčkou, její příběh je poutavý. Jemným způsobem čtenáře přesvědčuje, že žádný rozchod, ať už dvou lidí či dvou národů, nemůže být jen "sametový". Zůstávají po něm bolestné vzpomínky, trpkosti, nezhojené jizvy a pocit bezmoci.

Nová kniha Jindry Tiché vypráví příběh mladých lidí, kteří se do sebe zamilovali a připravují svatbu. Ta se nebude odehrávat v Čechách, ani v Evropě, ale na 45. jižní rovnoběžce, která probíhá Arrowtownem, v bývalé zlatokopecké osadě na jihu Nového Zélandu. Právě tam, v malebném prostředí ledovcových jezer a majestátních Jižních Alp, se snoubenci rozhodli vyměnit si slib věrnosti a lásky. Kniha se však snaží odpovědět i na některé složitější otázky. Proč vůbec svatba v dnešní době? Není to jen kolosální mrhání energií a penězi v době, která v manželství nevěří? Na svatbu se sjedou hosté z celého světa; jak se jim vydařilo manželské štěstí? Snoubenci musí vyřešit otázku: církevní obřad, nebo občanská slavnost? Hraje náboženství a církev ještě nějakou úlohu v naší cynické společnosti? Snoubenci však pevně věří v dream wedding, svatbu snů. Připravit takovou svatbu není jednoduché, její příprava zabere celý rok a doprovází ji množství nečekaných příhod, někdy komických, někdy k pláči.

Jindra Tichá přijela na Nový Zéland poprvé v září 1970 a objevila tu neznámý svět, který ji okouzlil. Ještě víc než podmanivě krásná novozélandská krajina, kterou ve své knize rovněž přibližuje, jí učarovali její obyvatelé. Kiwi, jak Novozélanďané sami sebe nazývají, jsou houževnatí, vynalézaví a hlavně nejlaskavější lidé na světě, kteří tento ostrov, jenž byl až do roku 1848 divočinou, přetvořili v bohatou zemi s jednou z nejvyšších životních úrovní na světě. Proces, který založil novozélandskou prosperitu, začal v Otagu, provincii na Jižním ostrově, kde Tichá dnes žije (většina čtenářů bude jeho scenérii znát z filmové trilogie Pán prstenů, která se zde natáčela). V sérii poutavě vyprávěných příběhů skutečných osob nás autorka seznámí s unikátní mentalitou lidí, kterým se podařilo z tohoto krásného koutu vytvořit místo, kde se v dnešním násilnickém, chaotickém a přelidněném světě žije nejpříjemněji. Kniha je také jakýmsi úvodem do psychologie podnikání. Zachycuje přerod chudého emigranta ze socialistické země, který přijel se dvěma zavazadly a bez haléře v kapse, a přibližuje fascinující svět těch, kteří se obchodováním s nemovitostmi zabývají. Druhé, doplněné vydání autorka obohatila o další kapitolu, v níž sleduje jak se v posledním desetiletí proměnila zdejší politická situace.

Jedna z nejzdařilejších próz české autorky, žijící a působící od počátku 70. let v novozélandském Dunedinu, která se již dočkala překladu do angličtiny a řady dalších jazyků. Jen zčásti autobiografický příběh, vystavěný v působivém kontrastu počátku a konce jedné emigrace, J. Tiché posloužil k tomu, co zřejmě nejlépe ovládá. Totiž k nenásilnému zkoumání hodnot lidského života, neustále poměřovaných vším, co lidstvo ve svém vědění obsáhlo od antiky až po dnešek. Schopnost naplnit abstraktní filozofické pojmy konkrétními prožitky patří k silným zbraním této českonovozélandské autorky.

Už se neshledáme v tomto životě se odehrává v průběhu dvou měsíců, které následovaly po 17. listopadu 1989. Tak dlouhá totiž byla návštěva hlavní hrdinky Hany, která po nekonečných téměř dvaceti letech emigrace přijíždí do Čech, doslova pár dnů po listopadovém masakru na pražské Národní třídě. Konfrontace stavu české společnosti po konsolidačním martyriu s ostatním vyspělým světem je zdrcující. Oči emigrantky vidí i to, co již otupělý zrak zdejších občanů pomalu ani nevnímá. Většina Hančiných setkání s někdejšími kolegy a přáteli se točí právě kolem podílu každého z nich na daném stavu věcí. Čtenářsky poutavá analýza posledních hektických dnů komunistické totality, která je pro dnešní mladé lidí již historií, zůstává trvalým literárním obrazem událostí, které jsme si zvykli nazývat Listopadová revoluce.

Rozpad komunismu ve východní Evropě přinesl nečekaný důsledek: tisíce nemajetných žen žily v bídě a po pádu režimu dostaly šanci hledat lepší život na Západě. Nejjednodušší cestou, jak změnit svůj osud, bylo najít osamělého muže, který by je zaopatřil výměnou za lásku nebo laskavost. Tichá tyto muže ani ženy nesoudí a nezajímá ji morální stránka situací. Tyto ženy nejsou prostitutky ani dobrodružky, ale vdovy či osamělé matky bez vzdělání, které by jim umožnilo vybudovat si slušnou existenci. Jejich ochránci jsou osamělí muži toužící po novém domově. Tichá vypráví příběh Alistaira a dvou žen. Angličanka Frances se za něj vdala a následovala ho na Nový Zéland, kde mu byla oddaná až do své smrti. Po jejím úmrtí zaujala místo v rodině Irena, nevěsta z Ukrajiny. Příběh se odehrává v předvečer a během volební kampaně do novozélandského parlamentu v roce 2015, kdy konzervativní ministerský předseda John Key bojuje o znovuzvolení v neuvěřitelně špinavé kampani, kde se ho levice snaží zdiskreditovat.

Incest mezi blízce příbuznými osobami je ve většině etnik odsuzován. Přesto lidstvo provází již od egyptských panovnických dynastií ve starověku, všeobecné známosti se těší antická báje o Oidipovi, incest v příběhu Lotovy dcery zachycuje i bible, ve středověku dával svolení k takovým manželským svazkům z řad urozených panovnických kruhů sám papež. Přestože literárního zpracování tohoto tématu se ujali takoví velikáni, jako byli např. Sofokles, Seneca, Shakespeare či z moderních autorů Cocteau, v české literatuře příliš děl o incestu nenajdete. Určité tabu prolamuje svou jedenáctou prozaickou prací známá česko-novozélandská autorka svou novelou o neobvyklé lásce. Autorka zde hledá odpověď především na dvě otázky: je možné, aby člověk našel své alter ego, toho partnera, který jediný se k němu po všech stránkách hodí, právě v okruhu vlastní rodiny? Co se stane s milenci, kteří se z morálních ohledů své lásky vzdali? Čtenář se nad jejich příběhem, zasazeným do padesátých a šedesátých let dvacátého století, může zamýšlet nad tím, co vlastně tvoří podstatu manželského soužití.