Matěj Hořava Boeken

Podmanivé prózy z Gruzie. Autobiografická kniha Mezipřistání je zasazena do reality tbiliského panelového sídliště. Nová cizina, nová bloudění, nová setkání; nová, nesrozumitelná řeč. A čím dál větší únava z šedi a chaosu velkoměsta, kterou se vypravěč snaží přehlušit občasnými útěky k Černému moři, na Kavkaz, na Moravu, do Čech, do dětství... Šedé, rozpadající se panelákové sídliště na periferii gruzínského hlavního města Tbilisi. Osamělý vypravěč, který po večerech vyučuje češtinu na univerzitě. V dalším ze svých dobrovolných exilů, v dalším nesrozumitelném světě. Utíká do hor, k moři; do jiných cizin, do vzpomínek. A čím dál tím častěji i na místa, kde kdysi žil a odkud uprchl: na Moravu, do Čech. Při svém bloudění potkává lidi, v jejichž osudech — ač na první pohled zcela odlišných — se zrcadlí jeho vlastní nejistoty, traumata, velké tužby a drobné radosti. Za svůj debut Pálenka získal Matěj Hořava před několika lety Magnesii Literu v kategorii Objev roku. Prózy z Banátu tehdy uhranuly čtenáře, kteří od literatury očekávají víc než jen oddych. Pálenka je jednou z těch vzácných knih, o nichž se říká, že mají duši. Tato duše se nyní přerodila do Mezipřistání. Poetický Banát nahradila Gruzie plná kontrastů, širokodechý Dunaj se vlil do Černého moře, ale vypravěčovo vidění světa a schopnost zachytit střídu dní zůstaly nezměněny; naopak jako by se ještě zpřesnily. Mezipřistání představuje knihu, jaká se neobjevuje každý rok.

Rumänien, im Banat. Abgeschiedene Berge oberhalb der Donau. Dörfer, in denen seit zweihundert Jahren tschechische Menschen leben. Eine Welt, in der die Zeit stehengeblieben ist. In eines dieser Dörfer kommt ein junger Lehrer aus Mähren. Er ist gekommen, um zu vergessen. Aber die alltägliche Realität des dörflichen Lebens und die zaghaften Versuche, sich in die verschlossene Gemeinschaft zu integrieren, werden zunehmend von unerbittlichen Erinnerungen überschattet. In der Abgeschiedenheit und Einsamkeit, inmitten der berauschenden Landschaft des Banats ist es, als würde plötzlich alles an die eigene Kindheit erinnern, an die bitteren Jahre in der Turnhalle, an vergangene Lieben, Reisen, Fluchten … Der Roman wartet mit einer mediativen, autobiografisch harmonisch und stilistisch ausdrucksstarken Prosa auf. In den mehr als vierzig kurzen und dichten Kapiteln, verfasst in einer unverwechselbaren, farbenfrohen Sprache, dreht sich alles um die wesentlichen Ereignisse des Lebens. Fragmentarisch bildet der Roman Stück für Stück das Mosaik eines überhaupt nicht alltägliches Schicksals ab, einer eigentümliche Form der Existenz.