Zdeněk Nebřenský Boeken

Kniha se zabývá vztahem habsburské monarchie k sociální politice průmyslových podnikatelů. Zkoumá zájem státních úřadu o tzv. blahodárná zařízení, která vznikala v industrializujících se městech. Blahodárná zařízení poskytovala zabezpečení lidem, kteří opustili svůj domov a vydali se hledat nové uplatnění. V podnikových domech a ubytovnách nalezli přístřeší. V továrních školách si doplnili vzdělání a získali znalosti potřebné pro práci v tovární výrobě. Pokud onemocněli nebo přišli k nezaviněnému úrazu, obdrželi skromnou podporu od závodní nemocenské pokladny, jejich potomci pak azyl v sirotčinci. Kromě úlevy od bolesti těla se jim dostalo duchovní útěchy v kostelích, modlitebnách a synagogách. S nástupem konzervativní vlády na konci sedmdesátých let 19. století se zvýšil počet sociálněpolitických opatření. Úřady kladly důraz na výstavbu a provoz blahodárných zařízení. Rozvíjely „novou pedagogiku sociální existence“. Pokoušely se vtisknout posttradiční společnosti pevný řád. Domy, školy, sirotčince a svatostánky získaly promyšlenou dispozici a přehledně členily městský prostor. Rozdělovaly pracovníky podle pohlaví, rodinného stavu a profese. Registrovaly jedince, normalizovaly jejich chování a usměrňovaly každodenní život.

Myšlenkový svět polských a československých vysokoškoláků 1956–1968. Kniha je příspěvkem k sociálním a kulturním dějinám poválečné generace ve střední Evropě v padesátých a šedesátých letech 20. století. Na příkladu diskusí o každodenním životě studentů zkoumá poststalinskou emancipaci a diferenciaci polské, české a slovenské společnosti. V návaznosti na výsledky nedávných výzkumů ukazuje, co konkrétně znamenala humanizace marxismu a reformulace ideologického konsensu pro každodenní život mladých lidí. V neposlední řadě si klade otázku, jakým způsobem se po roce 1956 proměňovala komunistická utopie a které jsou analyzovány, patří manželství, zaměstnanost a kluby. Málokterá témata, jako právě otázku socialistické intimity, práce a kultury, provázely tak vyostřené protiklady mezi utopickými představami a jejich každodenním naplňováním.

Kniha se zabývá vznikem moderní továrny. Chápe ji nejen jako ekonomické, technické a výrobní místo, nýbrž také jako místo, na kterém pracovali a v němž žili lidé. Tovární komíny, sklady, dílny a haly ohlašovaly příchod „moderních“ časů. S továrnami byla spojována očekávání na vytvoření nových pracovních míst, zvýšení prosperity země i morální obrodu, odstranění zahálky a nečinnosti. Továrny proměňovaly ekonomické, sociální i politické struktury. Patřily mezi hlavní dominanty krajiny. Změnily pracovní a životní návyky většiny obyvatelstva. S přibývajícím počtem továren opouštělo stále více mužů a žen své původní zaměstnání a procházelo branou továrního areálu. V továrnách trávili její zaměstnanci většinu času: staly se jejich novým domovem. Továrny sloužily jako místo vzdělání, kde lidé získávali profesní kvalifikaci. Továrny byly projekčním plátnem, na kterém se odvíjel příběh jedné společenské a ekonomické etapy. Představovaly scénu, která nasvítila ekonomické zisky a ztráty, politická vítězství i porážky, společenské naděje a zklamání.