Václav Velčovský Boeken

Cílem knihy je pochopit proměny české literatury mezi zářím 1938 a květnem 1945 neboli jak ji měnily a formovaly události jako německá okupace, protektorát Čechy a Morava, vypuknutí 2. světové války, proměny situace na frontách až po osvobození Československa. Stranou nezůstává ani specifická domácí „předehra“ k těmto dějům, tedy období po mnichovském diktátu a během druhé republiky. Kniha sleduje souvislost mezi tvůrčí volbou tématu a okolnostmi, za nichž probíhala. Nevěnuje se přitom jen literatuře v užším slova smyslu, tj. poezii, próze a dramatu s uměleckými ambicemi a pro dospělé, ale též literatuře faktografické a populární, jakož i literatuře pro děti a mládež. Stranou nezůstávají ani vztahy mezi literaturou a divadlem, rozhlasem či filmem nebo literární rozměr dobového městského folkloru či školní literární výchova.

Jako fetiš, a proto jako specifická heuristická kategorie může fungovat jakákoliv entita. Dokonce i jazyk. Tzv. národní obrození bylo silně lingvocentrické, jazyk se stal předmětem obsedantní péče a zbožšťování. Nejednalo se však o snahu zvelebovat a rozvíjet sebe sama jako svébytnou hodnotu, ale o srovnávání se s jazykem, a proto i národem jiným – s českými Němci. Český politický program byl ve své podstatě programem jazykovým: boj za historická práva Čechů se rovnal boji za jazyková práva češtiny, velká minulost dokládala velkou budoucnost v kontrastu s malou přítomností. Jazyk fungoval pars pro toto – zastupoval národ a následně také stát. U mluvčích vzbuzovaly jazykové otázky silné emoce, rozjitřená společnost jazyk využívala pro národnostní boj. Cílem této edice je demonstrovat stereotypní uvažování o češtině a němčině, vnímání jejich role ve společnosti a rovněž vztah jazyka a státní moci. Obsahuje 85 textů či jejich souborů z let 1880–1948, které byly vytvořeny Čechy i českými Němci, liberály, konzervativci i šovinisty, demokraty, nacisty i komunisty. Snahou bylo vytvořit co nejpestřejší mozaiku uvažování o jazyku z úst a per politiků, právníků, novinářů, umělců i lingvistů, která by provokativně ukázala kontinuitu vnímání jazyka jako fetiše, který zabránil konstruktivnímu česko německému soužití.

Jazyk není pouze nástrojem komunikace, ale je chápán i jako jedno z kritérií národa. V politicky vypjatých časech se mluvčí upínají k jazyku jako ke stěžejní hodnotě, kterou je nutno bránit. V období nacistické okupace kulminovalo česko-německé nesoužití a jazyk hrál klíčovou roli. Jaké plány měli nacisté s češtinou? Jaké místo v protektorátu zaujímala čeština a němčina? Jak čeština fungovala ve veřejné správě, ve školství a ve vědě? Jak se změna politických poměrů odrážela na postojích obyvatel a na jejich komunikačních strategiích? A jak vůbec vypadal jazyk (za) totality?

Kniha představuje teorii jazykové politiky a uplatňuje ji na české země od konce 18. do poloviny 20. století, primárně na bázi česko-německých vztahů. Fungování jazyka ve společnosti je jedním z klíčových témat současnosti. Aktuální výzvy multikulturní společnosti vedou k novému definování postojů k jazyku, k úloze státu a obecněji k naplňování jazykových práv každého jednotlivce. V předkládané knize je představena teorie jazykové politiky, jejíž základní modely jsou následně uplatněny na české země od konce 18. do poloviny 20. století, primárně na bázi česko-německých vztahů. Tematicky se publikace zaměřuje na dvě stěžejní oblasti, které jsou pro jazykovou politiku zásadní a zároveň obyvatelstvem nejbedlivěji sledované a hodnotově exponované – oblast školství a správy. Zatímco školství bývá vnímáno jako investice pro budoucí generace, a proto je pociťována obzvláště intenzivně jeho symbolická hodnota, správa cílí na současnost – na přístup k moci, k chodu státu a k justici v mateřštině. Na pozadí jazykové politiky kniha demonstruje doposud opomíjenou dimenzi česko-německých vztahů a otevírá otázku, proč Češi a Němci nebyli s to nalézt ve společné zemi modus vivendi.

Paměti Josefa Klimenta představují unikátní pramen poznání protektorátu i poválečného období. Dosud nebyly souhrnně publikovány – důvodem byl nejen jejich obrovský rozsah a nepřipravenost rukopisu k vydání, ale rovněž kontroverznost mnoha Klimentových názorů, které nezapadají do „tradiční“ interpretace protektorátu. Klimentovy životní zkušenosti zcela popírají černobílé dělení společnosti na hrdiny a padouchy, na odbojáře a kolaboranty a velmi problematizují otázku legitimity státní moci, konstruktu totalitarismu i filozofie viny a trestu. Sám Kliment si vytkl cíl svých historiografických a autobiografických aktivit následovně: Doktrinářský protiklad „kolaborace, či boj“ se musí změnit v otázku „kolaborace proč a jak“. Jeho paměti ukazují malého člověka ve stínu velkých, úředníka ve vleku dějinných zlomů, který někdy idealisticky, někdy naivně věřil v právo a spravedlnost. Jedná se o zpověď člověka se všemi slabostmi, shodou okolností vyneseného na výsluní. O co výše byl, o to hlubší byl pád. Po válce byl odsouzen na doživotí.