Encyklopédia vlajok zemí sveta, napísaná jasne a zrozumiteľne. Autorka sa v nej zaoberá 170 krajinami, pričom pri každej z nich nájdete okrem vlajky aj stručné údaje o dejinách krajiny, jej geografii, obyvateľoch, mestách, úradných jazykoch i mene. Kniha obsahuje reprodukcie vlajok aj závislých území všetkých svetadielov, resp. štátov, teritórií a provincií vybraných krajín sveta. V závere knihy nájdete aj kapitolu venovanú medzinárodným a regionálnym organizáciám a ich vlajkám.
Lexikon vlajek a znaků zemí světa je 2. přepracované vydání - aktuální a obsahuje informace ke konci roku 2003, vlajky a znaky 195 států, stručný historický přehled, politické mapy jednotlivých světadílů, řazeno abecedně, symbolika barev a figur na vlajkách a znacích, vývoj vlajek a znaků, skutečné proporce vlajek.
Do nejluxusnějších ústechých vil mohli před válkou vstoupit jen hosté původních majitelů. Dnes domy projdou denně stovky lidí. Sídlí v nich knihovna i úřady. Když se řekne v Ústí lukrativní čtvrť, každý si představí Klíši. Ale málokdo ví o tom, že ji za první republiky daleko předčila Churchillova ulice. Bydlela tam smetánka, kterou odtud vyhnala až válka. Dnes může do některých honosných vil nakouknout každý. Sídlí tam totiž instituce a vily patří státu. Jaké byly osudy domů a obyvatel Churchillovy ulice? Odkryl je Aleš Brožek, ředitel Severočeské vědecké knihovny, která má od podzimu 1990 adresu Churchillova 3. V bývalém sídle podnikatele Hanse Weinmanna.
Provozování vodních sportů v Čechách, na Moravě a Slezsku je tradičně spjato s
vyvěšováním vlajek. Svědčí o tom litografie pocházející již z roku 1841.
Zobrazuje Občanskou plovárnu pod pražskou Letnou v té době. Její autor
litograf Vincenc Kühnel (1805–1873?) na ní znázornil dva stožáry s pruhovanými
vlajkami. Vlajky na rozdíl od praporů přitom v suchozemských českých zemích
nebyly v té době tak běžné. Při místních slavnostech a návštěvách měst
panovníkem nebo jiným významným hostem se na domech a v ulicích nevyvěšovaly
vlajky, ale prapory, a to v zemských, císařských nebo městských barvách. Také
spolky si místo vlajek nechávaly zhotovit prapory. Výjimkou byly sportovní
spolky, a to především ty, které pěstovaly vodní sporty. Spolkové vlajky
užívaly k výzdobě svých loděnic, při závodech i při jiných příležitostech. K
rozkvětu spolkové činnosti přispěl liberálnější spolkový zákon z 15. listopadu
1867. Neplatil pouze do r. 1918, převzala ho také první československá
republika a v novelizované podobě byl účinný i během okupace a po skončení
druhé světové války až do roku 1951. Jeho platnost skončila 30. září 1951, kdy
následující den začal platit zákon č. 68/1951 Sb. „O dobrovolných organisacích
a shromážděních“ z 12. července 1951. Ten už s existencí spolků nepočítal.
Díky zákonu z r. 1867 však vznikly v českých zemích desítky klubů, v nichž se
zpočátku pěstovalo veslování, později i kanoistika, jachting, vodní turistika
či plavání. V této publikaci pro ně užíváme termín vodosportovní kluby...
Provozování vodních sportů v Čechách, na Moravě a Slezsku je tradičně spjato s
vyvěšováním vlajek. Sportovní spolky, a to především ty, které pěstovaly vodní
sporty, spolkové vlajky užívaly k výzdobě svých loděnic, při závodech i při
jiných příležitostech. K rozkvětu spolkové činnosti přispěl liberálnější
spolkový zákon z 15. listopadu 1867. Převzala ho také první československá
republika a v novelizované podobě byl účinný i během okupace a po skončení
druhé světové války až do roku 1951. V českých zemích vznikly desítky klubů, v
nichž se zpočátku pěstovalo veslování, později i kanoistika, jachting, vodní
turistika či plavání. V této publikaci pro ně užíváme termín vodosportovní
kluby...
Provozování vodních sportů v Čechách, na Moravě a Slezsku je tradičně spojeno s vyvěšováním vlajek, jak dokládá litografie z roku 1841, která zobrazuje Občanskou plovárnu pod pražskou Letnou. Autor Vincenc Kühnel na ní zachytil dva stožáry s pruhovanými vlajkami, které byly v té době v českých zemích méně běžné než prapory. Při slavnostech a návštěvách významných hostů se na domech vyvěšovaly prapory v zemských, císařských nebo městských barvách, zatímco spolky preferovaly prapory. Výjimku tvořily sportovní spolky, zejména ty zaměřené na vodní sporty, které používaly vlajky k výzdobě loděnic a při závodech. Liberálnější spolkový zákon z 15. listopadu 1867 podpořil rozvoj spolkové činnosti a platil až do roku 1951, kdy byl nahrazen zákonem, který již nepočítal s existencí spolků. Díky předchozímu zákonu vznikly v českých zemích desítky klubů, které se věnovaly veslování, kanoistice, jachtingu, vodní turistice a plavání. V této publikaci se pro ně používá termín vodosportovní kluby.
