Současná poezie tří básníků. A jejich krédo: Smysl poezie lze vytvářet hrou. Hra však není smyslem poezie. Zkušenost poezie ústí v účastném bytí. Básník se ve světě angažuje intenzitou celé bytosti. Proto může a má být patetický. Básník není pouhé médium, které slepé zaznamenává průchozí pohyb univerzálních energií. Básníkova zkušenost jazyka je určujícím faktorem jeho tvorby... to vše je Fantasía.
Wie erscheint die Linie der Gegenwart vor dem Faden der Unendlichkeit? Was sind Dämonen aus Hass und Hässlichkeit vor dem Ozean aus Schönheit und Gott? Der leidenschaftliche, poetisch-mystische Dichter Adam Borzič schreibt mit orphischem Ernst. Und er scheut niemals den Versuch, alles zu umfassen: das Weltall um uns und in uns. Seine bilder- und anspielungsreichen, lautmalerischen Gedichte sind eine Beschwörung der Menschlichkeit, die verlorenzugehen droht.
Šestá samostatná sbírka Adama Borziče Šišky za úsvitu se lstivě smějí přináší básně spíše intimního ladění. Svět v těchto básních lze znovu nahlížet očima muže, který jej miluje, obdivuje i lituje současně a především s ním cítí, je v něm a je jeho součástí. Cit pro krásu a lidskou křehkost je pro Borziče výchozím bodem pro tvorbu básní plných vášně a okouzlení.
Třetí básnická sbírka Adama Borziče Orfické linie přináší třináct převážně rozsáhlejších skladeb (např. „Orfické gesto: esej“, „In illo tempore“, „Fénixova pošetilost“). Razantní imaginací i některými motivy (prolínání osobní a společenské, erotické a duchovní roviny navazuje na své předchozí básnické knihy (Rozevírání, Počasí v Evropě), současně sbírka přináší nový pól – oscilaci na pomezi lyriky a esejistiky. Tomu odpovídá převaha komponovaných delších skladeb.
Ve své čtvrté básnické knize opouští Borzič opulentní imaginativní jazyk i hřmotný subjekt předchozích sbírek a vrací se k dřívějším motivům své tvorby, k historickým básním, jejichž styl je střízlivý a čirý. Západo-východní zrcadla tvoří čtyřicet básní, jejichž lyrickými subjekty jsou slavné postavy umělců a myslitelů z období renesance a významné osobnosti středověké islámské mystiky. Proč se v této knize setkávají renesanční humanismus a islámský súfismus, objasňuje Borzič v eseji „Zrcadla v zrcadle“, který sbírku doprovází, a v němž se věnuje duchovním motivům knihy. Tento básnický mezikulturní dialog je pro Borziče rozhovorem srdečním. Je také odpovědí pro ty, kdo na pozadí imigrační krize vnímají západní a islámskou kulturu jako nesmiřitelné protiklady. Možná ale chtěl autor napsat jen knihu o historických postavách, které miluje. A možná tu knihu napsaly jeho prostřednictvím tyto postavy.
Co mají společného ruský postfašista Alexandr Dugin a americký postanarchista Hakim Bey? Trojice autorů – politolog, básník a literární vědkyně – srovnávají tyto zdánlivě protikladné myslitele a nacházejí v jejich pohledech na společnost a člověka, i v jejich spirituálním základu, jak rozdíly, tak i překvapivé podobnosti. Oba autoři se vyrovnávají s radikalismem své doby po úpadku velkých sociálních utopií, zejména komunismu. Dugin hledá východisko v mysticky pojímané eurasijské části světa, jež má porazit dekadentní Západ, zatímco Bey se zaměřuje na dočasný únik do alternativního prostoru, který uniká tlakům kapitalistického systému a je svobodný pouze v omezeném čase. Politologická část knihy zařazuje Duginovo myšlení do kontextu radikálně pravicových hnutí a Beyovu koncepci do rámce vývoje anarchismu. Adam Borzič se věnuje inspiracím z mystické náboženské tradice, které oba autoři čerpali. Závěrečná část, pod vedením Olgy Pavlové, přináší zajímavé autory jako ruského Vladimira Sorokina a Američana Chucka Palahniuka, čímž rozšiřuje diskusi o literárních aspektech obou myslitelů.
Borzičova sedmá básnická kniha Legendy navazuje ve zkoumání mytického podloží všednosti na jeho sbírku Orfické linie (Malvern, 2015). Tentokrát ovšem básníka jeho toulavé boty zavedly nejen na místa zdejší, kde ochutnal rozkoš i žízeň, radost i hlad, ale přes obyčejný Berlín a neobyčejný Lisabon dokráčel až do dálného Orientu, který utkal z látky bdělých snů. Zde se setkal s Rudou dákiní – ženským božstvem vadžrajánového buddhismu, které s chutí stíná hlavy našim iluzím. Ve společnosti dávných čínských básníků se uzdravil z psychosomatické chřipky a ještě si stačil odskočit na jakýsi Měsíc v post-apokalyptické době, zřejmě z klimatického žalu. Při tom všem utržilo jeho masité srdce pár krvavých šrámů, avšak coby pozorný žák tantrických mistrů zůstal Adam Borzič nadále otevřen zázraku reality, i když šlehá divá v hrstce milostného popela.
Tato sbírka je v kontextu současné české poezie pozoruhodným dílem hned z několika důvodů. Předně díky její schopnosti nastolit otázku po podobě spirituálního typu lyriky, který by byl adekvátní vůči současnému stavu kultury. V Rozevírání! se přistupuje k spirituálním tématům z pozice osobního hledačství, které je koncentrováno na transcendentní vazby, ale zároveň nepřestává vnímat aktuální realitu. Obdobu v současné české poezii bychom také těžko hledali pro Borzičovo pronikavé uchopení tématu rodové identity. Jeho erotismus rozehrává intenzivní významovou dynamiku mezi spirituální a erotickou rovinou výpovědi. Obdobně modelovaný je ostatně i sociálně-kritický aspekt sbírky. Sociální nespravedlnost je v Borzičových básních atakována intenzivně, byť ne s agitující přímočarostí. Borzičova angažovanost je primárně angažovaností citu, který nemůže zůstat chladným k žádné z podob nespravedlnosti a utrpení. Rozevírání! je tedy sbírkou duchovní, společensko-kritickou, ale i milostnou a intimní.
Básnická sbírka zakládajícího člena skupiny Fantasía. Počasí v názvu je možné chápat hned v trojím významu: „počasí srdce“ - básníkovo vnitřní počasí a rozpoložení, „počasí světa“ - citlivost k současné ekonomické krizi a vyčerpání kapitalismu, a zároveň počasí v širším významu toho slova - meteorologické, kosmogonické, „vesmírné počasí“, které obepíná Zeměkouli a tvoří přirozené pozadí veškerých vnitřních i vnějších dějů. Celou tuto zvláštní triádu Borzičova sbírka naplňuje i zvnitřňuje.
