Viktor Špaček Boeken

Sbírka vznikala v letech 2000–2006. Její první část, Proměny, je obrazem světa, ve kterém není nic, co by nepodléhalo změnám, světa, který nemá nahoře, dole, ani pevný střed, světa, ve kterém není spolehnutí ani na pevné vlastní já. Ale je obrazem i touhy po takové jistotě (báseň Deník). Vztahy jsou zde popsané ne jako to, co člověk vlastní a ovládá, ale jako cosi, co ho obklopuje a má v podstatě vlastní bytí (báseň Společný dům s chybou). Jediné, co je jisté, co zůstává, je jakási podivná hrozba, doléhající zpovzdálí do všeobecného zmatku (básně Jako když v kuchyni…, Oblečená do vlastního hlasu), hrozba, kterou se člověk snaží vytěsnit. Druhá část, Kapky létají vstoje, je laděná méně tématicky a více pocitově, s důrazem na formu (básně Ale jsou i případky, Pomlka v ohni, Jaro). Třetí část, Léto v Praze, sbírku poněkud odlehčuje, jde vlastně o poetický komentář k životu ve městě, „oslovské lavici s vodotryskem“. Čtvrtá část se vrací k tématu ze začátku sbírky a je reflexí otázek týkajících se času. Sbírka se hlásí k proudu empirické poezie, je ovlivněna poezií Petra Borkovce a Jana Skácela. Jednotlivé básně většinou představují jeden obraz, jednu metaforu, hledají svoji sílu v rázné jednoduchosti.

Něco cirkusového. Něco lidského a něco velmi zvířecího. Něco, z čeho jde strach, něco, co nutně potřebujeme k životu. Něco směšného, něco dojemného, něco směšně dojemného. Něco velmi tíživého a něco, co by mohlo povznášet. Něco dospělého, něco dětského a něco dětsky dospělého. Něco plného nevšední lásky a něco plného strachu ze všednosti. Povídkový soubor básníka a prozaika Viktora Špačka Něco cirkusového.

Jako by nás fotograf nutil udělat si představu o půvabu fotografie ne z ní samé, nýbrž z negativu: co Viktor Špaček vidí, je mu tak drahé, že to nevysloví, jen k tomu ukáže cestu. Tomáš Samek o autorovi Viktor Špaček (1976 v Praze), básník a výtvarník. Studoval češtinu a dějepis na Pedagogické fakultě UK, absolvoval sochařství na VŠUP (ateliér Kurta Gebauera). Vystavoval na skupinových i samostatných výstavách v Čechách i v zahraničí. Publikoval sbírku básní Zmínky a případky (Literární salon 2007). Jednotlivé básně vyšly francouzsky, italsky a anglicky, je zastoupený v italské antologii mladé české poezie Rapporti di errore (Mimesis 2010). Pracuje jako knihovník.

Třetí básnická sbírka Viktora Špačka potvrzuje obecnější tendenci v současné české poezii, která postupně opouští vyčerpané lyrické obsahy a snaží se více a přesněji reflektovat reálnou existenci v reálném světě 21. století. Centrem autorova záběru jsou často sousedské, pracovní, partnerské a obecně mezilidské vztahy, jejichž (ne)funkčnost je dnes a denně testována a nepříjemně obnažována v banálních situacích. Zde autor kromě pozorovatelského talentu a mnohdy nesmlouvavého postřehu dovede uplatnit také nadhled, odstup a (sebe)ironii, prozrazující lidskou i tvůrčí zralost. Právě tyto „lehčí“ polohy dodávají autorově poezii určitou ozdravnou katarzi, uplatňuje je však uměřeně a ukázněně: aniž by obrušovaly ostrost jeho básnické výpovědi a ubíraly jí na naléhavosti.

Muž, který jednou večer v pantoflích otevře dveře a zjistí, že za nimi je milenec jeho manželky a s ním vše, co se snaží sám před sebou skrýt. Zapřisáhlý starý mládenec, který se honosí svou vyrovnaností, a přitom v kapse ohmatává lahvičku se sebevražedným prostředkem. Čtyřicetiletá účetní s domovem jako klícka — nebo je to vlastně klec? Přestože Viktor Špaček umí napsat živé postavy, jaké známe z vlastního života, v těchto povídkách-portrétech nejde pouze o podobizny. Jejich ambicí je zároveň ztvárnit určitý postoj, jaký lidé zaujímají v té které životní situaci. Postavy jsou zachycovány většinou zevnitř, z okruhu jejich myšlenek, v nichž problémy a traumata úspěšně či neúspěšně zpracovávají. To, že si přitom často nevidí dál než na špičku nosu, jim přirozeně vůbec nebrání v přesvědčení o své pravdě. Řešení, která nakonec volí, bývají logická a dalo by se říct „normální“. Normální však je i to, že šílenství není daleko.