Filip Müller Boeken

Filip Muller came to Auschwitz with one of the earliest transports from Slovakia in April 1942 and began working in the gassing installations and crematoria in May. He was still alive when the gassings ceased in November 1944. He saw millions come and disappear; by sheer luck he survived. Muller is neither a historian nor a psychologist; he is a source--one of the few prisoners who saw the Jewish people die and lived to tell about it. Eyewitness Auschwitz is one of the key documents of the Holocaust.

Tri roky v osvienčimských krematóriách a plynových komorách Kniha Filipa Müllera z roku 1979 je unikátnym svedectvom Čechoslováka, ktorý prežil Osvienčim. Ako väzeň sonderkomanda musel v rámci zvláštneho zaobchádzania pracovať v tejto fabrike na smrť. Odhalil svetu vnútorný život likvidačného tábora. Zvláštne zaobchádzanie bol nemecký krycí názov pre masové vraždenie židov v plynových komorách a spaľovniach. Ako jeden z mála očitých svedkov prežil Müller nielen všetky likvidačné akcie tohto smrteľného komanda, ale zanechal aj jedno z najvýznamnejších svedectiev masového vraždenia. Je to prvé obsiahle svedectvo „nositeľa tajomstva“ a otrasný dobový dokument. V porovnaní s jeho výpoveďou v dokumentárnom filme Clauda Lanzmanna „Shoah“ a jeho výpoveďami voči príslušníkom SS v rôznych súdnych procesoch, obsahuje kniha najväčšiu zbierku autentických spomienok na svet zvláštneho zaobchádzania. Po premietnutí svojej výpovede vo filme Clauda Lanzmanna v nemeckej televízii (v roku 1986) Filip Müller už nikdy verejne o tejto téme nehovoril.

Filip Muller (1922-2013) -�urodził się w Seredzie w Czechosłowacji (dziś południowa Słowacja). W kwietniu 1942 z transportem słowackich Żydów trafił do Auschwitz, gdzie po kilku tygodniach wyznaczony został do Sonderkommando; pracował w nim do stycznia 1945, m.in. przy budowie krematorium i komór gazowych. Opisuje piekło przekraczające wszelkie granice ludzkiej wytrzymałości.

Podtitul: Rodinný tábor terezínských Židů v Auschwitz II. – Birkenau Šoa, nacistické vyhlazování Židů, je v Čechách často vnímána jako něco cizorodého, nikoli jako nedílná součást národní tragédie. Zatímco příběh Lidic je známý, málokdo ví, že v noci z 8. na 9. března 1944 bylo v plynových komorách zavražděno téměř čtyři tisíce Židů z terezínského rodinného tábora v Osvětimi-Birkenau. Tato událost, spolu s dalšími vraždami v červenci téhož roku, představuje největší masovou vraždu českých občanů během druhé světové války. Rodinný tábor byl zřízen nacisty v Birkenau v září 1943 a jeho prvními obyvateli byli Židé z Čech a Moravy deportovaní z ghetta Terezín. Tito lidé byli podrobeni šestiměsíční karanténě, po níž mělo následovat Sonderbehandlung, což v nacistické terminologii znamenalo smrt v plynové komoře. Karanténní lhůta vypršela v březnu 1944. Kniha Adama Drdy dokumentuje historii rodinného tábora na základě vzpomínek několika desítek přeživších a obsahuje dobové snímky a fotografie Radovana Kodery, které zachycují zbytky rodinného tábora v Osvětimi-Birkenau.