Václav Magid Volgorde van de boeken

Anglický výběr esejí publikovaných v odborném periodiku Sešit pro umění, teorii a příbuzné zóny za posledních deset let.

Cítíš se víc jako Rus, nebo Čech? Umělec, nebo kurátor? Služebnost, nebo autonomie? S mlékem, nebo bez? Na tyto a další otázky Václav Magid ve svém knižním debutu Malá encyklopedie nepatřičností neodpovídá. Naopak vrstvením argumentů zdůrazňuje nemožnost nalezení jakýchkoli jednoznačných odpovědí. Sdělením, jež tyto pevně vystavěné myšlenkové konstrukce v důsledku udržuje pohromadě, je tedy to, že právě konstrukce, které mezi sebe a svět stavíme ve víře, že mu lépe porozumíme, jsou obvykle ambivalentní a nesmírně křehké. Výsledkem je praktická příručka, jejímž smyslem je ztížit čtenářům a čtenářkám orientaci v současném světě. Jednotlivá hesla se žánrově pohybují kdesi mezi poznámkami k nenapsanému manifestu, polemickými komentáři k četbě teorie a deníkovými záznamy o nedorozuměních a selháních. Jsou uspořádána podle encyklopedického klíče do několika tematických okruhů jako Budoucnost, Řeč, Štěstí, Tělo a duše, Péče a výchova nebo Společnost. Hesla jsou doprovázena názornými autorskými ilustracemi, které dále komplikují porozumění textu.

V rámci výstavního cyklu byly tematizovány proměny času, prostoru, práce a jazyka jako základní rámce formující subjektivitu. Slovo „subjekt“ se často používá jako synonymum pro „člověka“. Výstava si klade za cíl zpochybnit toto ztotožnění subjektu a člověka. Jak se postavit k inteligenci a agenci jiných než lidských subjektů? Odpovědnost za projevy antropocénu leží skutečně na lidstvu? V současném ekonomickém systému jsou lidé označováni jako „lidské zdroje“, což může působit ponižujícím dojmem. Tento termín odhaluje, jak západní myšlení dlouho nahlíželo na přírodu jako na zdroj pro lidské účely. Osvícenský projekt emancipace od přírodních sil zároveň usiloval o polidštění světa, což vedlo k jeho heroickému krachu. Důsledky snahy proměnit svět ve „svět pro člověka“ se staly „nelidskými“. Odcizení a zvěcnění lidského života vedou k válečným a environmentálním katastrofám. V éře antropocénu se zdá být na místě uvažovat o budoucnosti bez člověka, ať už v dystopickém scénáři, nebo v neantropocentrickém světě. Teorie zpochybňují dualismus člověka a přírody, přičemž se estetizace nelidských entit setkává se spekulacemi o nelidské estetice. Setkání s nelidským může mít hravou podobu, zatímco pohled na svět „před“ člověkem je pochmurnější. Nelidské zdroje se nacházejí v našich tělech jako součásti přírody, což vyvolává tíseň z transcendence světa, který je netečný k našemu bytí. Tato nelidská skutečnost odmítá být redukována na zdroj

Katalog k výstavě v Galerii Kurzor / Centrum současného umění v Praze. Kurátor a autor textu je Václav Magid. Výstava Bezprostředí je druhou částí projektu Podmínky nemožnosti. Cílem tohoto cyklu sedmi tematicky provázaných přehlídek je podat kritickou reflexi stavu, ve kterém se dnes nalézá subjekt, z pohledu „kurátora bez perspektivy“. Jednotlivé výstavy se zaměřují na dílčí předpoklady a rámce, které vymezují (ne)možnosti našeho poznání, jednání a estetického prožívání: čas, prostor, práce, jazyk, lidskost, technika, psychika. Prostorová orientace se stává dost obtížným úkolem, vytratí-li se jednota prostoru. Právě k tomu dnes ale dochází: horizont společného světa, který sdílíme s ostatními, se rozostřil natolik, že pouhá zmínka o něm vyvolává sarkastické pousmání, zatímco bezprostřední okolí, jímž si razí cestu jednotlivec, se rozpadá na řadu vzájemně nesouměřitelných prostředí.

Projekt Podmínky nemožnosti nabízí komplexní kritickou reflexi předpokladů a rámců, které vymezují (ne)možnosti poznání, jednání a estetického prožívání. Zatímco se v posledních letech hovořilo o obratu k objektu, zde se opět zaměřujeme na subjekt, který však ztrácí půdu pod nohama. Výstavy se budou věnovat různým aspektům rozpadlé subjektivity: času, prostoru, práci, jazyku, lidskosti, technice a psychice. „Ztráta času“ symbolizuje ztrátu víry v otevřenou budoucnost, historické paměti a přítomnosti jako prostoru pro jednání. Čas jako horizont, v němž se formují naše tužby, se hroutí, což ohrožuje schopnost prožívat existenci jako pohyb od „předtím“ k „potom“. V přítomnosti je obtížné nalézt událost, která by konstituovala kolektivní subjekt změny, a dystopická imaginace dominuje představám budoucnosti. Dominance pastiše v kultuře odráží neschopnost inovací a absenci smyslu pro dějiny. Politický protest je omezen na bezprostřední přítomnost, což vede k jeho estetizaci. Současné umění nedokáže být aktuální, neboť jeho „současnost“ spočívá v prodlužování statu quo. Subjekt s rozpadlým vnímáním času zůstává v „trvalé přítomnosti“. Anonymní částice času se stávají předmětem vykořisťování, což spolu s technologiemi zrychluje životní tempo, které psychika nedokáže zvládnout. Akcelerace technologického vývoje nabízí cestu ven, ale není jasné, kam a za jakou cenu. Budoucnost je předem vytěžena prediktivními nástroji, a spekulace nahra

Slovo dnes není nedostatkovým zbožím, ale jeho nadbytek vede k logorrhea, což v psychologii označuje komunikační poruchu s nutkavým chrlením slov, jež ztrácí koherenci. Čím více informací přijímáme, tím méně se dozvídáme, a hlasy se slévají do nerozlišitelného hluku, v němž se ztrácí i naše snaha se vyjádřit. Současné spekulativní myšlení se odklání od teoretických přístupů druhé poloviny dvacátého století a hledá způsoby, jak mluvit o vnějšku jazyka. Politické, ekonomické a ekologické výzvy nelze redukovat na diskurs, neboť politika má globální charakter, stejně jako trhy, které ignorují kulturní rozdíly. Klimatické změny nám připomínají, že svět není jen jazykovým konstruktem. Snaha překonat jazykové kognitivní omezení se odehrává prostřednictvím jazyka, když testujeme jeho limity. Mezitím falogocentrické struktury moci posilují, využívají mobilizační potenciál transgresivního jazyka a legitimují se skrze nespokojenost. Novodobí fašisté a oligarchie přebírají subverzivní prostředky emancipačních sil, zatímco snaha hájit práva vyloučených je paralyzována strachem z promluvy. Jazyk má moc měnit realitu, ale ti, kdo slovo nikdy neměli, svou existencí usvědčují vládnoucí jazyk ze lži.

Výstava Psychopatologie planety uzavírá cyklus sedmi tematických přehlídek nazvaný Podmínky nemožnosti. Při závěru projektu je vhodné připomenout jeho původní záměr: komplexní kritickou reflexi rámců, které dnes vymezují (ne)možnosti poznání a jednání. Cyklus se zaměřuje na subjekt, který je porušený a ztrácí půdu pod nohama. Dnes se subjekt opět tlačí do popředí, ale jeho nově nalezená upřímnost je protkána ironií. Základní rámce jeho zkušenosti tvoří institucionalizovaná úzkost a utrpení z environmentálních a sociálních dopadů konzumního způsobu života. Subjekt je komplikovanou bytostí, uvězněnou v přítomnosti, která nedokáže prožívat čas jako kontinuum. Neustále přechází mezi různými prostředími, ztrácí horizont jednotného světa a zažívá odcizení. V boji za právo na zahálku padá únavou, zatímco v komunikaci ztrácí smysl promluvy. Je nucen čelit ničivým vrtochům přírody a strojové inteligenci, zatímco se vyrovnává s temnými aspekty lidského rozumu. Vyhoření, jakožto rys dnešní společnosti orientované na výkon, je spojeno s tlakem, který si na sebe sami vytváříme. Deprese, vyplývající z přemíry objektů slastí, nás nutí k neustálému honu za štěstím, které se nikdy nedostaví. Psychické potíže se šíří jako epidemie, což vyžaduje politizaci duševních poruch. Přes tyto stavy můžeme získat cenné poznatky o podmínkách dnešních společností a potřebě změn. Deprese, jakožto pocit bezvýznamnosti, nás přibližuje k „světu-bez-nás“, což

Problémy, které se objevují během činnosti, označujeme jako „technické detaily“. Tyto detaily nepředstavují podstatu cílů, ale spíše dílčí překážky. Technické otázky jsou často prezentovány jako nestranné a hodnotově neutrální, avšak právě tímto způsobem technika slouží ideologii. Řešení technických problémů se zdají automaticky vyplývat z objektivních faktorů, což vyžaduje odborné znalosti. Tyto detaily se obvykle netýkají většiny lidí, avšak drobné technické úpravy mohou zásadně měnit svět, aniž by konkrétní jednotlivci nesli odpovědnost za tyto změny. Technika se stává tajemnou mocí, která ovlivňuje naše životy, a my se ocitáme v situaci, kdy se zdá, že slouží našim potřebám, ale zároveň nás podrobuje. Kritiky technické racionality varují před jejím vlivem na lidskou jedinečnost. Dnes se status techniky komplikuje: stroje se stávají „živými“ a organické tělo se propojuje s umělými prvky. V souvislosti s klimatickou změnou se obavy z technického přetváření světa opět stávají aktuálními. Různé postoje k této výzvě zahrnují odmítnutí moderní techniky, víru v technologické inovace či přesměrování technologií k udržitelnějšímu životu. Tyto přístupy však často zůstávají vzdálené každodenní zkušenosti jednotlivců. V reakci na globální dilemata se množí techniky sebezdokonalování, avšak stále čelíme technologiím dohledu a kontroly. Abychom unikli bezvýchodnosti, musíme se zaměřit na praktické dovednosti, které nám pomohou v každod

Je svět bez práce hrozbou, nebo nadějí? Práce je pro člověka trestem, nebo privilegiem? V moderním pojetí se práce stává výsadou, která umožňuje tvořit dějiny a utvářet vlastní podstatu. Odevzdáním produktů činnosti vítězům v boji o uznání se lidé vzdávají svých životních sil pro fyzické přežití, což vede k pocitu odcizení. Práce, jak ji známe, je nesnesitelný proces, kde denně obětujeme čas a energii za mzdu, což nás nenaplňuje. Tento převrat seberealizace v sebepopření je důsledkem dělby práce v třídní společnosti. Osvobození práce se spojovalo s odstraněním třídní nerovnosti, přičemž kultura měla být důkazem možnosti svobodné kreativní práce. Avšak kulturní průmysl vtěsňuje imaginaci do logiky směny a konzumní život kolonizuje volný čas. Všechno musí být podrobeno kalkulaci zisku, včetně spánku. Autonomní sféry kultury se staly průmyslovými odvětvími, a estetizace každodennosti se rozšířila na všechny oblasti života. Boj proti odcizené práci skončil Pyrrhovým vítězstvím, kde se kreativita stala součástí výrobního procesu. S postupující automatizací se blíží vize světa bez pracovních příležitostí, což někteří vidí jako šanci na osvobození od nutnosti námezdné práce. Tato svoboda však může vést k individuální kratochvíli bez dopadu na životní podmínky.