Petr Vorlík Boeken

Prohlášení národní kulturní památkou a kandidatura Ještědu k zápisu na seznam památek světového dědictví není pouze prestižním oceněním kvality, ale také prostředkem, jak garantovat jeho zachování do budoucna. Tato situace se netýká jen vysílače a hotelu na Ještědu, ale řady dalších staveb poválečné doby.

Kniha sleduje životní osudy a dílo česko-amerického architekta Jasana Burina (1929). Úvod patří jeho poutavému životnímu příběhu, zaznamenanému formou osobního vyprávění, jádrem knihy nicméně zůstává jeho architektonická práce. Burinova pestrá architektonická tvorba je interpretovaná v kontextu dějin architektury 20. století a představená důkladněji prostřednictvím 53 vybraných projektů a realizací. Kniha je bohatě ilustrovaná fotografiemi a kresbami z osobního archivu Jasana Burina, které prozrazují, mnohdy s velkou nadsázkou, jeho další celoživotní lásku vedle architektury: automobily, lokomotivy a stroje všeho druhu.

Publikace představuje projekty konverzí opuštěných skladů, textilek, továrních hal, pivovarů, hutí či elektráren. Soustřeďuje příklady z České republiky z let 2005 až 2015. Výběr, jenž představuje 42 nově využitých bývalých industriálních budov a areálů, vychází z podkladů Industriální topografie České republiky Výzkumného centra průmyslového dědictví Fakulty architektury ČVUT v Praze. Ve čtyřech tematických shlucích reprezentují pozoruhodnou škálu často i protichůdných přístupů a vyhraněných architektonických konceptů, nákladných přestaveb i nenáročných úprav a vtipných intervencí, podle konkrétní situace i podle možností, kolik toho jsme schopni - ale i ochotni - z minulé zkušenosti do dnešních dnů přenést a vstřebat. Vypovídají o rozdílných motivacích a společenské atmosféře, o neklidu změny i potřebě kontinuity.

Architektura brutalismu se stala v posledních letech jedním z ústředních témat, přitahujících zájem odborné i laické veřejnosti. Svou barvitostí a autentičností upoutává a v pozitivním i negativním slova smyslu provokuje. Kniha se věnuje fenoménu a různým polohám této architektury v Praze, kde brutalismus a s ním spřízněné projevy získaly velmi širokou škálu nezaměnitelných, svébytných podob. Ze staveb, které autoři vybrali a zahrnuli do knihy, lze jmenovat ukázky ryzího brutalismu (např. Urologickou kliniku Karlovy univerzity, Hotel Intercontinental), skulpturálně tvarovaná díla (věže kláštera Pod Slovany, Barrandovský most, výdechy metra), plasticky pojednaná průčelí (Centrotex, Hadovka), strukturalismus (Kotva), technicistní a konstruktivní linii (Federální shromáždění, pošta a celnice v Košířích) nebo první náznaky postmoderního přehodnocování (Transgas, Metrostav na Moráni).

Publikace představuje podrobnou stavebně-historickou sondu, která by měla na modelovém příkladu velké investiční akce nastínit širší souvislosti vývoje naší architektury po zlomovém roce 1958 a názorové proměny v průběhu šedesátých let. Téma vysokoškolského kampusu je mapováno na pozadí meziválečné koncepce nové městské čtvrti Dejvice, tvorby jednotlivých autorů, tragikomických tlaků rigidního socialistického stavebnictví a nezřídka velmi komplikovaných vnitřních vazeb. Texty jsou doplněny málo známými, často dosud nepublikovanými fotografiemi, plány a odkazy; s důrazem na autentickou dobovou atmosféru.

Existuje vůbec něco jako „český mrakodrap“? Kniha Petra Vorlíka sleduje na příkladech více než stovky proslulých i méně známých staveb nebo utopických projektů příběh skromného českého mrakodrapu. Zachycuje např.budovy významných meziválečných výrobních koncernů, sídel veřejné právy a infrastruktury pokrokové republiky, poválečné naplnění snů avantgardy, nekritický optimismus, ale i zpupnost socialistického realismu, vítězství techniky nad krajinou a historickým městem, prominentní výkladní skříně socialismu, snahu o polidštění jednotvárných panelových sídlišť i porevoluční vzlínání konzumu a principu „vidět a být viděn“. Každá doba měla své ambice, které se mnohdy zhmotnily právě v budování výškových staveb. Na příkladech jednotlivých výškových budov lze tedy oukázat na mnohdy jemné vztahy mezi mocí a architekturou.

Kniha kolektivu autorů se zabývá tématem nerealizovaných návrhů a architektonických i urbanistických úvah 80. let 20. století. Projekty pokrývají širokou škálu poloh, v rozsahu od vážně míněných dlouhodobých vizí moderního města (dopravní řešení Prahy, reprezentativní městotvorné projekty pro historické centrum, alternativy pro Žižkov, modernizace bytového fondu) přes odvážné experimenty k prověření nových, často ze zahraničí importovaných myšlenek (obytné soubory, městský parter, modulární nebo solární architektura) až po odklon k alternativní realitě tzv. papírové architektury (Urbanity, Malovaná architektura) a uměleckým intervencím do veřejného prostoru. Jak už to u experimentů a nestandardních řešení bývá, značná část projektů byla dopředu odsouzena k nerealizaci (a mnohdy s ní ani autoři nepočítali) – to však nic neubírá na jejich síle. Nerealizované plány ve své čistotě nepokřivené realitou stavební výroby a banální každodenní praxe v mnoha ohledech dokonce nabízí výmluvnější výpověď o dané době než projekty postavené.

Posledních 50 let české architektury je obvykle děleno na dvě zdánlivě nesouvisející části – tu normalizační před listopadem 1989 a mnohem barvitější a svobodnější ve třech následujících desetiletích. Je to pravda, nebo iluze? Publikace s příznačným názvem NAVZDORY, vydaná ke stejnojmenné výstavě, představuje řadu známých i téměř neznámých architektů pod zorným úhlem zápasů o svobodu občanskou i tvůrčí v roli aktérů vymezujících se proti politické i komerční totalitě. Kniha na konkrétních příbězích mapuje obranu historických památek a veřejného prostoru před bouráním a privatizací, vznik a fungování neformálních či neoficiálních sdružení a struktur, různé formy popularizace výjimečných architektonických hodnot nebo zapojování široké veřejnosti do diskusí o budoucí podobě budov a urbanistických struktur. Bezmála osmdesátpříkladů těchto „ostrůvků pozitivní deviace“ doplňuje kapitola o vzniku Obce architektů po listopadu 1989 a přerodu architektonické profese ve svobodné povolání a prosazení České komory architektů.

Improvizace a otevřený přístup se v 80. letech minulého století staly nutností v každodenním životě i v praxi architekta. Někteří tvůrci dovedli z nedostatků vytěžit přednost a osobitý, nestárnoucí rukopis. Publikace editorů Petra Vorlíka a Jana Zikmunda z Ústavu teorie a dějin architektury z Fakulty architektury ČVUT v Praze a jejich kolegů se zaměřuje na charakteristické přístupy, jimiž se architekti v éře normalizace vyrovnávali s nedostatky centrálně řízené socialistické stavební výroby.