De geschriften van Dalia Grinkevičiūtė zijn nu stevig verankerd in de Litouwse literaire canon. Haar vormende tienerjaren bracht ze door met het doorstaan van de harde realiteit van Siberische goelags, ervaringen die haar literaire stem diepgaand hebben gevormd. Ondanks verdere deportaties na haar terugkeer naar haar vaderland, studeerde ze geneeskunde, maar haar schrijven bleef een centraal aandachtspunt. Haar werk onderscheidt zich door haar diep persoonlijke perspectief en haar verkenning van thema's als overleven en menselijke veerkracht.
An extraordinary piece of international survival literature, joining the likes of Primo Levi and Anne Frank. A beautiful memoir of resilience through Soviet repression and the Gulag that, like the author, beats the odds to survive.
Memoáry litevské lékařky Dalii Grinkevičiūtė (1927–1987) pocházejí z různých časových období, některé vyšly už za jejího života, nikoli však v Litvě samotné. První část tvoří zápisky z vyhnanství na daleké Sibiři, kam okupační sovětský režim Daliu Grinkevičiūtė s rodinou deportoval v r. 1941, kdy jí bylo čtrnáct let. To, že je vypravěčkou dívka před prahem dospělosti, ještě zvyšuje jejich drásavost a zdůrazňuje nepochopitelnou krutost a nelidskost sovětského režimu, pro nějž lidský život nemá žádnou cenu. Ovšem ani další část memoárů, popisující její zážitky z lékařské praxe i všedního života v Kaunasu v šedesátých a sedmdesátých letech, není povzbudivým čtením – dusivá atmosféra neustálého kádrování, sledování a pronásledování obklopovala autorku až do konce života. O to obdivuhodnější je, že navzdory nebezpečí vytrvala ve svém úsilí a přinesla světu svědectví nejen o tragické historii litevského národa, ale také o nezlomnosti vlastního ducha.