Román české autorky o ženě, která se snaží vypořádat s rozvodem a najít samu sebe a nový smysl života. Linda, autorka divadelních her, po rozvodu s manželem zjistí, že nedokáže trávit večery sama doma, když u sebe nemá děti, a je proto nucena trávit noci venku. Zaplňuje je vzpomínkami, alkoholem, drogami, sexem a příběhy svých známých, zatímco bojuje s depresí a snaží se najít svou vlastní identitu a smysl života. Provází ji touha vrátit se domů, ačkoli si není jistá, co přesně to znamená.
Román Tohle byl můj pokoj je generační výpovědí autorky, jež se blíží třicátému roku věku a čím dál víc si uvědomuje, co je v životě opravdu důležité. Její hrdinka se konfrontuje se svou minulostí, se svou rodinou a se smrtí, jejíž neustálou přítomnost v lidském životě si uvědomuje čím dál víc. Městský román překypující nadpřirozenými a halucinačními, až surreálnými obrazy vyjadřuje existenciální úzkost a strach před převzetím odpovědnosti a příklonu k prostým životním hodnotám.
Kniha vychází s finanční podporou Ministerstva kultury České republiky.
Závěrečný díl „volného triptychu“, v němž se autorka drsně vypořádává s drsným světem i sama se sebou, tentokrát cestou za světlem.
Po dvou knihách „drsné školy“: Monarcha Absint a Schola alternativa se autorka vrací do zvráceného světa násilí, nenávisti, sprostoty a apokalyptické negace, aby se pokusila prorvat ke světlu. Svou autobiografickou hrdinku nechává procházet kulisami zkázy a příběhy smrti cestou za hvězdou, jež "má podobu růže Makabejských“. Tak se začínají mísit dvě roviny: první je makabrózní alegorií zániku naší hnijící civilizace, druhá odkazuje k jejím kořenům. Na cestě se setkává se sedmi mýtickými postavami zastupujícími lidstvo a jeho atributy – hřích, smrt, samotu, válku, čas, ďábla a oběť. Z krvavě černého bahna příběhu se však nakonec vyloupne závěr velmi ženský... Autorka si v textu vybojovává svůj osobní boj s Bohem a vlastním dospíváním a bojuje prostředky vnějškově velmi drsnými. Když ale občas utlumí exhibici verbálního cynismu a až panoptikální sprostotu, jíž je text přetížen, dokáže ukázat svou zranitelnost, empatii, a produkovat obrazné symboly připomínající ozvuky tuzemského undergroundu i surrealismu, k němuž se ostatně vědomě hlásí...
Přes dva roky přispívala spisovatelka a hudebnice Natálie Kocábová sloupky do magazínu Elle, na jehož stránky vstupovala její postava i sama autorka v nezáviděníhodné situaci – ve chvíli, kdy se bortí zažité jistoty, kdy sny a plány spřádané od puberty berou bolestivě za své a člověk si je ani nemůže odtrpět, odžít, protože už má zodpovědnost za druhé. A ti ho potřebují. Láska, život, rozvod. Co přichází pak? Noví lidé, nové příběhy, spousta konců rychlých stejně jako začátky, nová předsevzetí a nové deprese a mezi tím vším zmatkem nepatrný smutek, bez kterého by nemohla být žádná naděje.
Povídky o večírcích a oslavách. Dvě dvojice sedí v baru a baví se o sexu v povídce Michala Viewegha. Na večírek v masce upíra se chystá hrdinka příběhu Petry Soukupové. O tom, že pohřební hostina se může změnit v pranici, píše Hana Lasicová, j.h. Téměř demolicí bytu končí pánská jízda Jaroslava Rudiše. Anabázi s mrtvým psem v kufru ličí N. Kocábnová. Povodňovou veselici nabízí Marek Epstein. Na silvestrovskou a zároveň svou iniciační noc se chystá maldík v povídce Ireny Hejnové. Večírek ve formě zabijačky se odehrává v povídce S. Berana.
Druhá básnická sbírka jedenadvacetileté autorky obsahuje poezii, která se snaží definovat postavení a pozici dnešního člověka v současném světě.
Stejně jako ve svých předcházejících pracích (a to jak v poezii, tak i v próze) zůstává i zde Kocábová věrna svému základnímu tématu, kterým je popis světa uprostřed nezvládnutelného chaosu. S tímto iracionálním stavem souvisí i další motivy, jež autorka ve větší míře využívá: nezakotvenost i určitá vykořeněnost člověka, který marně hledá pevné orientační body svého života. Tyto pocity ostatně charakterizuje i titulní báseň, v níž ani vlastní dům neznamená pocit klidu, jistoty či bezpečí. Právě naopak – toto místo se pro autorku stává symbolem schizofrenických představ, které tento prostor zcela ovládnou. Po formální stránce používá Kocábová opět svůj až expresivní jazyk, často zesílený naturalistickými výrazy.
Tři ženy, tři umělkyně, tři maminky, ale jen jedno téma, jen jeden tatínek... Novinka nakladatelství Brio pokračuje v duchu vytváření třaskavých autorských směsí, v němž se nesla už knížka Tři tatínci a maminka (M. Viewegh, P. Šrut, M. Reiner a G. Miklínová). Snad jedině za cenu největší námahy bychom totiž v Čechách našli další tři autorky tak odlišného naturelu, jakými jsou B. Nesvadbová, N. Kocábová a A. Ježková. Zadání by-chom mohli vystihnout větou: "Napište o tatínkovi z pohledu maminky, z pohledu partnerky... Napište o tatínkovi vašich vlastních dětí a pokus-te se zachytit ono kouzlo, které tatínkové pro děti mají. Jak vlastně otce svých dětí vnímáte vy?" Avšak toto zadání je poslední a zřejmě jedinou společnou vlastností tří povídek, které si v knížce můžete přečíst. Pokud se rádi necháváte překvapit tím, jak odlišně lze vnímat tutéž věc, osobu či situaci a jak originálně dokáže tvůrce naložit s omezujícím zadáním, Tři maminky vás budou těšit na každé stránce. Maminky zde dozajista vracejí úder, a to s obdivuhodnou razancí... Nenechte se ale oklamat, tahle útlá knížka nepatří do rukou dětem. Spíše než děti si ji užijí právě rodiče. Už také proto, že tvář jí dal, a to doslo-va, Jaromír 99, spoluautor pohříchu dospělého komiksu Alois Nebel. K příběhům přistupuje se zkušeným, takřka otcovským nadhledem a s iro-nií, která jde ruku v ruce s jeho pop-artovým ilustračním stylem...
Básnická prvotina mladé zpěvačky obsahuje verše, které se neotřelým pohledem snaží vyjádřit vyhraněný názor na chaos současného světa.
Autorka se pokouší o myšlenkové postupy, jimž na jedné straně nelze upřít originalitu, na druhé lze však vycítit i chladně vykalkulovaný pokus čtenáře provokovat a šokovat. Pro tento účel využívá zbytečně siláckých výrazů, okořeněných naturalistickými pojmy o jejichž funkčnosti lze pochybovat. Nejlépe z celého cyklu vyznívá báseň, kde se autorka vyznává z obdivu k dílu Franze Kafky, nebo verše inspirované tvorbou Ivana Wernische.
Postmoderní filozofický román o hledání smyslu života mladé generace. Hlavní hrdinka Agáta studuje na škole sebevrahů. Bizarní svět Scholy alternativy je zrcadlem nezakotvenosti a hledání orientace mladé generace v dnešním chaotickém světě. Přes marasmus drog, násilí a zvráceností, přes intenzívní pocit totální marnosti probleskuje naděje a snaha o nalezení řádu věcí, smyslu lidské existence, řešení základních otázek života a smrti a potřeba lásky a přátelství. Výlučný román ze kterého cítíme výjimečný talent a u tak mladé autorky obdivuhodné intelektuální tvůrčí zázemí. ... celý text
Seznamte se s Veronikou Pekovou, téměř osmnáctiletou gymnazistkou a dnes mrtvou dívkou. Spisovatelka a zpěvačka Natálie Kocábová ve svém dalším experimentálním románu uvádí čtenáře do života po životě. Jaké je to zemřít, rekapitulovat svůj život…? A co když dostanete možnost se jako Veronika na týden vrátit do svého života?
Možná byste stejně jako ona zjistili, že některé důležité osoby a věci prostě přehlížíte, i když byste neměli.
