Marian Hochel Boeken

Jestliže se současná historiografie vyznačuje rozmanitostí tematickou i metodologickou, hledáním nových interpretací zdánlivě pečlivě probádaných fenoménů a přesahem do jiných vědních oborů, pak tato kniha zcela odpovídá jejím požadavkům. Autor si stanovil za svůj cíl prozkoumat formování Napoleonova obrazu a jeho prezentaci, a to v souvislosti s utvářením empírového stylu ve Francii v letech 1802–1815. Za ústřední bod svého bádání si zvolil osobnost historiografií nejdříve takřka zapomenutou, nedávno však znovuobjevenou. Na scénu tak vstupuje Dominique-Vivant Denon (1747–1825), generální ředitel muzeí v období konzulátu a prvního císařství ve Francii, Napoleonův hlavní poradce v otázkách umění a vkusu. Byl to právě on, kdo se v intencích napoleonské propagandy rozhodující měrou podílel na formování Napoleonova obrazu na veřejnosti jakožto strůjce Napoleonova osobnostního kultu. Interdisciplinární přístup a propojení historie, dějin umění, numismatiky a částečně i lingvistiky nabídlo autorovi zcela nové uchopení tématu, nastolilo však i nová metodologická východiska. Symfonie je zdánlivě dohrána. Ovšem – dirigent zůstává stále na scéně, partii, kterou rozehrál, je slyšet nadále v uších i duších hráčů a ti si její energii nesou stále s sebou.

Obraz Napoleona Bonaparta v mobiliárních fondech Národního památkového ústavu. Napoleonské války dodnes připomínají němí svědkové doby, umělecká díla, produkty uměleckých řemesel, užité předměty či jakékoliv otisky lidské kreativity, tzv. napoleonika, a my si díky bohaté ikonografii, jejímiž jsou nositeli, můžeme vytvořit představu o událostech a osobnostech, které na přelomu 18. a 19. století hýbaly osudem Evropy. Jedná se o specifickou kategorii kulturního dědictví, která plní funkci mediátora historické paměti s jasným odkazem na rozporuplnou postavu Napoleona Bonaparta. Jeho závratný životní příběh, který udivoval, překvapoval a děsil zároveň, se po staletí promítá v četných hradozámeckých sbírkách. Tato publikace je více než výstavním katalogem; vedle synteticky a analyticky zpracovaných kapitol nabízí podrobné ikonografické analýzy signifikantních napoleonik, dokládajících měnící se obraz Napoleona Bonaparta, jež je po staletí oblíbeným objektem sběratelství. Jedná se o recenzovanou monografii, která je výsledkem výzkumného úkolu podpořeného Ministerstvem kultury ČR. Třináctá komnata Napoleonova je první publikací na českém trhu mapující proměny Napoleonova obrazu a jejich odraz ve fondech vybraných hradů a zámků.

Formování obrazu Napoleona Bonaparta je stále aktuálním tématem, které vyžaduje různé interpretace. Tato kniha slouží jako manuál pro pochopení kulturní politiky Napoleonova režimu v oblasti vizuálního umění a jeho dopadů na kulturní dědictví. Referenčním rámcem je nietzscheovský model vůle k moci, který vedl mladého generála k tomu, aby se stal prvním konzulem a později císařem. Tato vůle k moci se promítla do jeho obrazu, který prostřednictvím umění reprezentoval jeho majestát. Umělci tuto vizi převzali a rozvinuli, čímž se stala součástí napoleonské legendy a mýtu, ovlivňující historickou paměť. Umění se tak stalo zrcadlem moci, odrážejícím Napoleonovu vůli. Kniha zkoumá dochované kulturní dědictví – napoleonika, prezentovaná na hradech a zámcích spravovaných Národním památkovým ústavem. Toto dílo je volným pokračováním předchozí knihy a jako první na trhu mapuje pilíře Napoleonovy moci a jejich obraz ve fondech českých hradů a zámků. Obsahuje synteticky a analyticky zpracované kapitoly, které zahrnují podrobné ikonografické analýzy významných napoleonik, dokládajících odraz Napoleonovy moci ve vizuálním umění. Kniha je recenzovanou monografií, výsledkem výzkumného úkolu podpořeného Ministerstvem kultury ČR.

V souvislosti s výročím Opavského kongresu velmocí v roce 1820 vydává statutární město Opava publikaci, která na 264 stranách přibližuje tuto významnou událost a její kontext. Tým deseti historiků z Slezské univerzity, Slezského zemského muzea, Zemského archivu a Národního památkového ústavu se ujal úkolu vytvořit obsahově pestrou publikaci. Text je rozdělen do pěti kapitol, které pokrývají období 1815–1821, každá s úvodním textem specialisty na dějiny 19. století Mariana Hochela. Čtenáři se dozvědí o průběhu událostí, klíčových aktérech a reáliích doby. K úvodním textům navazují katalogové části, které se věnují osobám, budovám, dokumentům a uměleckým dílům spojeným s kongresem. Katalogová hesla vyprávějí mikropříběhy jednotlivých subjektů, často s přesahem do širšího kontextu. Autoři také zahrnuli autentické postřehy účastníků kongresu a anekdoty. Publikace čerpá z regionálních sbírek a zahraničních fondů, včetně sbírky rakouského diplomata Metternicha. Celkově se na přípravě podílelo patnáct institucí, což svědčí o její rozsáhlosti a významu. Publikace nabízí čtenářům možnost ponořit se do atmosféry Opavy a zažít tuto historickou událost znovu po dvou stoletích.

Od 23. října do 24. prosince 1820 se uskutečnil v Opavě kongres Svaté aliance. Do slezského města na periférii habsburské monarchie se tehdy sjeli tři evropští panovníci se svými diplomaty. Město svůj úkol důstojně splnilo a přivítalo řadu zámožných hostů. Stěžejní roli na kongresu sehráli zástupci Rakouska a Ruska. Předmětem jednání byla především situace a revoluční hnutí na jihu Itálie, jež vedlo k ustavení Království obojí Sicílie na konstitučních základech. Výzkum realizovaný ke 200. výročí Opavského kongresu poodhalil množství cenných pramenů s vazbou k této dějinné události, uchovávaných v domácích i zahraničních paměťových institucích. Výsledkem mezinárodního dialogu historiček a historiků je tato kniha přinášející řadu nových poznatků. Interpretace a reinterpretace Opavského kongresu poukázaly na jeho význam „mezi časy“ nejen v dějinách města a regionu, ale i v historické paměti a mezinárodním kontextu.

V dobách konzulátu a prvního císařství ve Francii se vyjímala na nebi umělecké imaginace Napoleonova hvězda. Obraz nového suveréna byl synonymem světla, štěstěny a úspěchu. Jeho vojenské porážky a ukončení vleklých válek vytvořily v letech 1814–1815 podmínky pro vznik souhvězdí „vítězů nad Napoleonem“, které poutalo obrazotvornost umělců i zámožných vrstev. Jedním z těch, kdo si chtěl pamatovat Napoleona (1769–1821), byl rakouský ministr zahraničí Klemens Wenzel Lothar von Metternich-Winneburg (1773–1859). Během svého života shromáždil cenné umělecké sbírky a memorabilie s vazbami na proslulé události a osobnosti. Vedle samotného francouzského císaře byl mezi nimi i francouzský ministr zahraničí Charles-Maurice de Talleyrand-Périgord (1754–1838) či sekretář Vídeňského kongresu Friedrich von Gentz (1764–1832). Artefakty spravované Národním památkovým ústavem vypovídají nejen o reáliích a vkusu své doby, ale spolu s osobnostmi, které připomínají, jsou autentickými svědky, kteří promlouvají v historické paměti jako ti, kteří pamatují Napoleona.

Bojiště bitvy tří císařů u Slavkova : průvodce po památkové zóně - vojenské dějiny

Kniha Moderní Evropan první poloviny 19. století přináší zajímavé poznatky k pronikání prvků modernity do různých oblastí života společnosti v prvních desetiletích „dlouhého“ 19. století. Jednotlivé kapitoly tvoří mozaiku vytvářející smysluplný obraz měnící se Evropy a zejména drobných nepostřehnutelných změn v (sebe)pojímání tehdejšího člověka. Cílem této knihy je „přiblížit profil ‚moderního‘ Evropana a obraz ‚moderní‘ Evropy tak, jak se jevil generacím v prvních desetiletích ‚dlouhého‘ století a jak se zároveň s odstupem času jeví nám“. Byť se jednotlivé kapitoly věnují různým tématům „velkých“ i „malých“ dějin v různých evropských regionech a sledují je z různé perspektivy politických, kulturních, sociálních dějin i dějin mentalit, dějin vědy a techniky i dějin umění, vždy ve svém souhrnu napomáhají interdisciplinárně sledovat a objasňovat různé příčiny a vlivy, které v období Francouzské revoluce, napoleonských válek a Evropy po Vídeňském kongresu působily na zrod „moderní“ Evropy a formování „moderního“ Evropana.