Klára Goldstein Boeken

Autorka čtivou formou na pomezí odborné literatury a eseje přibližuje situaci Pabla Nerudy v české literární kultuře, a to jak formou překladů a vydávání jeho díla, tak v souvislosti s konkrétními návštěvami chilského básníka v Československu a jeho vzájemnými vztahy s představiteli české literatury. Prezentace Nerudy v českém prostředí vykazuje jasnou politickou motivaci a nepřiměřeně zúženou perspektivu, s níž se vydávaly opakovaně tytéž knihy, zatímco více než dvě třetiny Nerudova díla nejsou do češtiny přeloženy dodnes. Samotné překládání Nerudy představuje, zejména v kontextu jeho angažované tvorby, velmi problematickou otázku, neboť klíč k výběru překládaných textů byl motivován výhradně politickými potřebami a kvalita jednotlivých překladů byla do značné míry svázána požadavky kladenými na poezii po roce 1948, takže, sama dezinterpretující, představuje východisko pro dezinterpretaci Nerudových textů na dalších úrovních. Neruda prezentovaný v Československu od konce 40. let je tak více než co jiného spíše konstruktem strážců ideové čistoty oficiálního proudu literatury u nás, bohužel, tento pokřivený a účelově vytvořený obraz obecně přežívá do dnešních dnů. Název publikace je parafrází Nerudovy knihy Pokus o nekonečného člověka (Tentativa del hombre infinitio) z roku 1926.

Sbírkou Úpatí vichřice vstoupila do literárního světa básnířka Klára Goldstein. Hned první sloka úvodní básně „Kometa“ nám prozradí mnohé o poetice celé sbírky: „Vrací se ještě někdy / dávný strach z komety / To potom voláme do tmy / a bosými kroky odměřujeme svou úzkost“. Goldstein citovanými čtyřmi verši hned na začátek jasně udává směr, kterým se při četbě sbírky čtenář vydá, a tento směr nehodlá nijak výrazně měnit. Hlavním tématem zůstane strach. Strach ze smrti i z věčnosti, strach z plynutí času, strach z věcí, které se staly a nelze je již odestát, strach z dálky, z neznáma, z bezmoci. Nejedná se však o strach zbabělcův, nýbrž o strach plný pokory, který člověka neochromí, ale naopak posílí a donutí ho ptát se, hledat a bojovat.

Sborník Literární ceny Vladimíra Vokolka, ročník 2014 - 1x ročně.

Ve svém nejnovějším díle se Klára Goldstein, podobně jako ve sbírkách Milíře (2016) a Kenotaf (2018), inspiruje konkrétními místy a lidskými osudy. Boří však navyklé vnímání času a prostoru, nechává přítomnost splývat s minulostí a svou básnickou řeč obohacuje o nový zásadní prvek — hudbu slyšenou, prožívanou, právě vznikající. Hudba zaznívá v křehkém tíhnutí duše k duši, prochází dějinnými zvraty, svědčí o šíři, která se rozevírá za každým pocitem, pohybem, dotekem, vůní. A není přitom zdaleka jen záležitostí smyslovou, ale i duchovní. Už v okamžiku svého vzniku dalece přesahuje mysl člověka, svobodně se rozpřahuje a stává se znamením věčnosti.

Mohou vztahy fungovat i přes hranici smrti? A musí být smrt nutně hranicí? Je možné, aby úspěšná revoluce jakéhokoli rázu a rozsahu mohla být napájena z jiného zdroje než z lásky jakéhokoli rázu a rozsahu? Co všechno se zpřítomňuje, když kráčíme po dávných bitevních polích? Novou knihu Kláry Goldstein s názvem Birán lze v jistém ohledu pojmout jako syntézu její dosavadní - nejen - literární práce. Hudebnost veršů i ostrá lyrická gesta z Falkenfrau či Deštů Maierniggu se v nové sbírce nestřetávají s ničím menším než se zmiňovanou revolucí - osobní i společenskou. I v básnických miniaturách je Klára Goldstein překotná, jako by jí její vlastní slova chtěla utéct ze všeho ještě na malý okamžik neřečeného. Jak bolestný a náročný může být i jediný krok po známé dlažbě! Jak intenzivně lze prožívat opouštění důvěrně známého! Když si vypůjčíme část názvu jedné z autorčiných předchozích prací, můžeme o Biránu mluvit jako o pokusu o nekonečnou Goldstein. V její nové sbírce totiž jde bez nadsázky o všechno. A Birán? Birán je malé město v provincii Holguín ve východní části Kuby. (Marie Nedoryová)

Druhá sbírka Kláry Goldstein (nar. 1988) Milíře patří k těm výjimečným. V jejích verších jsme svědky prolínání existenciálního s intimním, privátního s angažovaným. Sbírka se vyznačuje originální metaforikou a naléhavostí sdělení. Do básní se prolíná také odborný zájem básnířky o latinskoamerickou poezii 50. let a tamní levicově orientované autory. Milíře výtvarně doprovodil brněnský výtvarník Petr Veselý.

Autorka zkoumá vrstevnatý „ekosystém“ našeho bytí v různých podobách, časech a místech. V senzuální lyrice „latinského“ střihu hledá odpověď na základní otázky lidské existence.

Čtvrtá básnická sbírka Kláry Goldstein znovu rozeznívá melodii měst. Tentokrát nad jejích střechami neletí v podobě sokolice, ale stoupá a klesá v ulicích po jednotlivých tónech durových i mollových stupnic, které slyší v deštích, jež město pravidelně zalévají.