Stanislav Komárek Volgorde van de boeken

Třetí díl memoárů Stanislava Komárka popisuje a komentuje těžko uvěřitelná léta koronavirové pandemie 2020-2022. Z jakého důvodu byla tato doba tak posedlá smrtí? Jak moc lze smrt trvale vytěsňovat a negovat, když nedílně patří k našemu životu a osudu? Jak klíčovou a neblahou roli sehrávala tehdy média? Představuje rok 2020 jeden zdějinných přelomů, srovnatelný třeba s rokem 1914? Jak prvky paranáboženského uvažování prosakovaly i tam, kde bychom je na první pohled nečekali? Jak prakticky funguje kolektivní projekce jungovského Stínu? Proč se téměř všichni tak ochotně vzdávali občanských svobod ve prospěch iluze jistot? Nejsme už svobodou unaveni a nezačal dějinný pohyb opačný k revoluci z roku 1989, to jest od důvěry v jednotlivce směrem ke vše kontrolujícímu státu-rodiči? Proč zájem o pandemii tak skokově upadl s vypuknutím války na Ukrajině, kdy se "ohnisko smrti" přesunulo jinam a "vnitřní nepřítel" byl nahrazen vnějším? A jak se může euroamerická společnost dál vyvíjet?

Román o životě učence, literáta, kněze a pedagoga Bohuslava Balbína (1621–1688) propojuje realitu a fikci pokud možno tak, aby na sebe co nejtěsněji nasedaly, zároveň se snahou vylíčit dobové mravy a atmosféru tak věrně, jak jen s odstupem let lze. Sedmnácté století, dominované třicetiletou válkou, patřilo v našich zemích a přilehlé střední Evropě k nejhorším vůbec, srovnatelné snad jen s tím dvacátým. I Balbín v dobovém bludišti prospěchu a hrůzy kličkoval, jak se dalo. Dříve, než se stal idealizovanou, leč zaprášenu vycpaninou v obrozenecké almaře zasloužilých dědků, to byl člověk z masa a krve, také nadšený lovec a rybář, první český „skautský vůdce“ i jazykový národovec.

Devadesátá léta dvacátého století představovala u nás a ve východnější Evropě jakési „jaro národů“, jako když na pahýl ořezaná vrba znovu obrazí. Autor je rád, že si tohoto závratného období dosyta užil po opětovném návratu z exilu do Čech. Jedním z četných překvapení bylo zjištění, že zatímco vídeňská duše, zapletená v labyrintu centrálních úřadů, potlačované sexuality a jejích mocenských sublimací, je v podstatě freudovská, ta pražská je strukturována mnohem spíše jungovsky. Také tehdy byla vhodná doba k reflexím a sebereflexím a jejich plodem jsou tyto dva svazky esejů o duši individuální i kolektivní.

Co soudili význační biologové 19. a 20. století o člověku, jeho původu, evoluci, ontogenezi, povaze, co o původu kultury? Má člověk vůbec něco jako „přirozenost“ a jak ji definovat? Je ve srovnání s jinými živočišnými druhy „přirozeností člověka nepřirozenost“? Jak proběhla ona tajemná hominizace na předělu mezi „typickými“ primáty a člověkem, zejména vývoj řeči, po němž sotva zůstane jaký fosilní záznam? Jaký podíl na vzniku člověka má přírodní a jaký pohlavní výběr? Proč k podobné transformaci živočišného druhu v kulturní došlo v dějinách jen jednou? Jak se liší „kultury“ jiných druhů od naší lidské? Proč nás tohle všechno zajímá a proč nás to vlastně zajímat má? Na tyto a další otázky se pokusí odpovědět předkládaná kniha esejů.

Kniha představuje souborné vydání autorových novinových článků a esejů z let 2014 až 2017, takříkajíc na závěr jeho novinářského působení, které trvalo od roku 2001. Doplňuje je několik novějších textů, dva obsáhlejší rozhovory a dosud nepublikovaná povídka. Jaké jsou problémy euroamerické civilizace v pozdní době? Co z toho, o čem se hovoří, je „pěna dní“ a co jsou problémy skutečné? Nejsou vlastně už od počátku lidských dějin stejné? Čím se podobáme zvířatům a čím se od nich lišíme? Do jaké míry utváří věda náš obraz světa? Která z našich současných témat jsou skutečně podstatná? Kdy je čas o nich psát a kdy je čas s tím přestat? Není nakonec nejlepší odpovědí na otazníky světa kolem nás mlčení?

Březen 2020 změnil naše životy, obrátil je naruby. Nový virus si za pár měsíců našel cestu z Číny nejen k nám, ale nakazil celý svět. Planeta Země se dostala do karantény. Virus se šíří závratnou rychlostí, nemocnice praskají ve švech a stoupají počty obětí. Nejdivočejší představy z katastrofických filmů se najednou staly realitou. Celý svět se zastavil, jako by náhle nebylo nic než ona nemoc. Prakticky ze dne na den jsme se museli začít chovat jinak, než jsme byli zvyklí. Celé generace lidstva nikdy nic podobného nezažily. Pandemie klade na celou společnost nejen obrovské nároky, ale rovněž nepřeberné množství otázek. Kde se virus vzal? Jak Čína tajila informace? Mohli jsme nákaze nějak zabránit? Kdy a jak se s koronavirem dokážeme vyrovnat? Jak změnily lidstvo pandemie v historii? A změní koronavirus i nás? Je ekonomika důležitější než zdraví? Jak dlouho se bude vzpamatovávat? A je ve stavu nouze místo pro svobodu? Neposílí autoritářské tendence? Je tato krize pro lidstvo šancí? Může přinést něco pozitivního? A jak se z koronaviru nezbláznit? Na dvě desítky předních odborníků, lékařů, filozofů a publicistů se snaží nalézt odpovědi na tyto otázky a nabízí svůj pohled a reflexi toho, co se kolem nás i s námi děje. Kniha tak předkládá plastický a mnohovrstevnatý pohled na proměnu celé společnosti a života, které najednou zažíváme.

První díl memoárů Stanislava Komárka zahrnuje nejen jeho vlastní vzpomínky na jihočeská městečka Kardašovu Řečici a Jindřichův Hradec v šedesátých a sedmdesátých letech dvacátého století, ale podle vypravování svých prarodičů popisuje i poměry na jihočeském venkově počínaje počátkem dvacátého století: tradiční zemědělství, chov dobytka a využívání lesů a rybníků, lokální lidové znalosti živočichů a rostlin, tradiční rozdělení rolí v rodině i názory na místo a úkoly dětí, místní folklór, stravovací zvyklosti, lidovou medicínu a průběh církevního roku. Líčí, jak se tato tradice přes otřesy obou válek a komunistického puče přetransformovala v soubor zvyklostí komunistických, hledajících i ve frustrující každodennosti nějakou drobnou radost...

První díl memoárů Stanislava Komárka zahrnuje nejen jeho vlastní vzpomínky na jihočeská městečka Kardašovu Řečici a Jindřichův Hradec v šedesátých a sedmdesátých letech dvacátého století, ale podle vypravování svých prarodičů popisuje i poměry na jihočeském venkově počínaje počátkem dvacátého století: tradiční zemědělství, chov dobytka a využívání lesů a rybníků, lokální lidové znalosti živočichů a rostlin, tradiční rozdělení rolí v rodině i názory na místo a úkoly dětí, místní folklór, stravovací zvyklosti, lidovou medicínu a průběh církevního roku. Líčí, jak se tato tradice přes otřesy obou válek a komunistického puče přetransformovala v soubor zvyklostí komunistických, hledajících i ve frustrující každodennosti nějakou drobnou radost...

Posledních minimálně pět let, jako by se česká společnost ocitla ve slepé uličce a netuší, jak z ní ven. Politickou scénu ovládlo duo Miloš Zeman a Andrej Babiš. Prezident, který si rozšiřuje pravomoce dle libovůle a otáčí kormidlem směr Východ. Premiér, jehož oligarchický střet zájmů nemá obdoby a kterého provází jeden skandál za druhým. Každý další den, jako by se posouvala laťka a hranice možného a myslitelného. A protože opozice není schopna reagovat, vložila se do situace občanská společnost a statisícové protesty, jaká tato země nezažila třicet let. Společnost jako by byla rozpolcena, internet a sociální sítě prohlubují nesmiřitelnosti mezi lidmi. Ocitlo se Česko na křižovatce, která může ve finále zvrátit polistopadový demokratický vývoj? Nebo jde jen o výkyv kyvadla, které se při nějakých dalších volbách zase podaří ustálit? Neselhaly elity? Je česká situace specifická, nebo jde o součást širších změn a dění, které zachvátily západní svět? Na dvě desítky předních komentátorů se snaží nalézt odpovědi na tyto otázky a nabízí svůj pohled a reflexi toho, co se děje. Kniha tak předkládá plastický a mnohovrstevnatý pohled na proměnu politiky i celé společnosti, které v Česku v posledních letech zažíváme.