Martin Horáček Boeken

Proč se nám líbí památky a stará města? Proč nás nicméně překvapují novostavby s klasickými sloupy a ornamenty? Jak se v uplynulém století sympatie ke starým – tradičním – architektonickým formám vyrovnávaly s novými potřebami? Co všechny tyto formy spojuje a jak nám mohou nadále prospívat? Cestu k odpovědím na tyto a podobné otázky nabízí kniha Za krásnější svět. Předkládá dějiny tradicionalistické architektury ve 20. a 21. století – první takové dějiny v českém jazyce a dosud nejdůkladnější i ve světovém kontextu. Kniha stojí na průkopnické analýze úlohy vkusu v diskusi o architektuře a na rozboru současného zahraničního úsilí postavit teorii architektury na vědeckou bázi. Z tohoto základu vychází historické kapitoly, probírající odborně objevným a zároveň čtivým způsobem stavby a osobnosti reprezentující tradicionalistický přístup v architektuře a památkové péči ve světě a v českých zemích od konce 19. století do současnosti. Kniha je určena historikům a kritikům umění, architektům, urbanistům, památkářům, studentům těchto oborů a dalším zájemcům o architekturu a péči o životní prostředí.

Cílem této knihy je uvedení do tématu památkové péče. Určena je v první řadě těm, kdo čerstvě vykročili na cestě k porozumění smyslu péče o památky v dnešním světě, ať už jde o studenty nebo sympatizanty z řad veřejnosti. Oborová diskuse je před- stavena jako proměnlivá v čase a prostoru a závislá na rozmanitých okolnostech. Důležitou součást knihy tvoří ilustrace a popisky k nim, dokumentující různorodost výsledků lidského zápolení s problematikou památek.

V posledním desetiletí zřetelně se zhoršující postavení zejména nemovitého kulturního dědictví v české společnosti, zrcadlící se v opakovaně neúspěšných návrzích nového „památkového“ zákona, odhaluje ztrátu či absenci všeobecného povědomí jasně a přesvědčivě formulovaných teoretických východisek péče o kulturní odkaz minulosti. Neutěšená situace v České republice proto vedla k pracovním setkáním v letech 2016 a 2017 na půdě ČVUT, na jejichž pořádání se spolupodílel Ústav dějin umění Akademie věd České republiky. Při nich zazněla řada diskusních námětů i konsolidovaných referátů. Některé přesahovaly aktuální palčivé problémy každodenní institucializované památkové péče směrem k zamyšlením nad základními východisky moderního civilizovaného vztahu nejen k nemovitým objektům s památkovou hodnotou, ale i ke krajině a životnímu prostředí celkově. Sedm vybraných statí z pera odborníků zastupujících řadu humanitních i přírodovědných oborů obsahuje veřejnosti předkládaná kniha, vydaná s nadějí, že napomohou vyvolat tolik potřebnou citlivou, přitom fundovanou celospolečenskou debatu k této naléhavé otázce.

Proč se nám líbí stará města v tradičních slozích? Proč se vedou spory o tom, zda je dnes přípustné stavět podobně? Jak sympatie k starým – tradičním – architektonickým formám vyrovnávají s novými názory a potřebami, cestu k odpovědím na takové otázky nabízí tato kniha. Vysvětluje, proč jsou tradiční (nemodernistické) architektonické styly stále populární a živé, a vypráví příběh vztahu člověka k tradičnímu stavění konce 19. století do současnosti. Kniha stojí na průkopnické analýze úlohy vkusu v diskuzi o architektuře a na rozboru současného úsilí postavit teorii architektury na vědeckou bázi. Z tohoto základu vycházejí kapitoly informující o významných architektech, teoreticích, dílech a tendencích v architektuře a péči o památky a krajinu, které dosavadní dějiny moderní architektury obvykle přehlížely. Podrobně je představena situace v českých zemích. V předkládaném rozsahu a syntetickém záběru nemá publikace ve světové odborné produkci srovnání.

Kniha Studentské rýmovačky je souborem básní, jejichž hlavním obsahem jsou školní a studentská léta. Nachází se zde například básně Školní „ne“řád, Tahák, Školní román, Pondělí, „M“učitel, Poslední zvonění a další. Hravou formou jsou zde zkrátka zobrazeny situace, které jsou nedílnou součástí studentského života.