Milan Čechura Boeken

Sbírka 28 fejetonů, napsaných mezi lety 2003–2015. Doslov Vladimír Novotný.

Soubor kratších povídek, kterým nechybí jisté tajemno, napětí, nečekaný zvrat... a někdy až hororová atmosféra. „Žánr hororu patří ke klenotům světové literatury a záleží pouze na tom, umět ho napsat. Milan Čechura to umí a jeho povídkový soubor Malý nepřítel patří k tomu nejlepšímu, co v českých zemích bylo v tomto žánru napsáno,“ ocenil nejnovější počin autora literární kritik Vladimír Novotný.

V životě každého chlapa nastane několik zlomů. Když se prvně zamiluje, když se ožení, když se mu narodí dítě... a když se stane dědečkem. A právě o této etapě života pojednává humorné vyprávění Milana Čechury. Knížka je určena především dědečkům, stávajícím i budoucím. Což ovšem neznamená, že si ji nemohou přečíst i ostatní, nedědečkové. Základem této knížečky jsou dobře míněné rady, které udílí autor svým kolegům - dědečkům, na pozadí vlastních zážitků s vlastními vnoučaty. Autor by si přál, aby z knížky byly poznat dvě základní věci. Že s humorem jde všechno líp, a že dědečkové s vnoučaty tvoří jeden ze základních pilířů lidské společnosti. Ať báby mají vztek.

Rodina je základ státu. A stát má mít pevné základy. Aspoň se to všude píše. Možná proto si Milan Čechura jednu vymyslel. V příhodách, které popisuje, tíhne k jemnému českému humoru. Představme si jejich aktéry: Hynek Čech, hlava rodiny, chlapík, kterému čtyřicítka už ťuká na dveře. Miluje svou ženu, své dvě děti a kromě toho je amatérský spisovatel. Markéta Čechová, rodinný motor, její hlavní přání je mít všechny pohromadě a zažít toho spolu co nejvíc. Pavlík Čech, třináctiletý, docela obyčejný kluk, s docela normálními koníčky. Alenka Čechová, patnáctiletá dívka, stojící na prahu dospívání. Prožívají nejrůznější příhody, tak jak je život přináší. Docela obyčejné, všední. Ale - jsou při nich spolu. A to je v dnešním světě možná nejdůležitější, ačkoli to tak nevypadá. Záměrem autora nebylo napsat sociologickou studii, ale záznam chvil, při nichž by měl čtenář úsměv na tváři i v duši. Přeje si, abyste někdy i vy se svými blízkými zažili něco podobného jako Čechovi. A měli se rádi jako oni. Protože jak bylo řečeno úvodem: rodina je základ státu.

Duhová kulička... Co v ní uvidíme, když si ji přiložíme k oku? Ti starší majitele klukovského pokladu, který sklízel závist těch, co měli jen hliněné. Podívejme se však pozorněji. V oné kuličce je stočena prapodstata duhy, která se může rozklenout v mnohobarevný oblouk. Není tak podobna našemu lidskému nitru, té podivuhodné kombinaci rozumu, citu a touhy, které trochu básnicky říkáme duše? Povídky této knížky se snaží o lidské duši promluvit. Je v nich čekání na lásku nebo laskavý vztah k druhému člověku, hledání cesty k sobě navzájem, zápas o skutečnou lidskou autenticitu. Ale jsou i dny v mlze, dny šedivé, dny, kdy mrazí. Přicházejí z ruky osudu, ale také si je přivoláváme sami. Ani o nich však nelze mlčet. Někdo řekne: obyčejní lidé, obyčejné lidské osudy. Rozbalme je však jako spirálu duhy. Zazáří i dojmou. Radost i smutek v jednom uzlíčku, duhová kulička života... Přiložme si ji k oku, k poznání, k potěšení v barevných i černých chvílích. Snad toto chtěli vyjádřit tři plzeňští prozaici, když společně hledali pravdu a současně balzám, něco hezkého a prospěšného, co by mohli na svých stránkách čtenáři podat, aby všední chvíle byly o trochu svátečnější.

Kratochvilné čtení na každý měsíc. Dvanáct různých příběhů, obyčejných, smutných i veselých, zasazených do dvanácti plzeňských hospod různých cenových skupin.

Útlá sbírka tematicky rozmanitých fejetonů a povídek českého autora, píšícího lehkou humoristickou formou. Kolekce krátkých zábavných textů je rozdělena na 19 fejetonů a 10 povídek. V obou částech knihy autor vychází z každodenních reálií, které neváhá vtipně komentovat, ať už se jedná o manželství, politiku, umění, posilování a saunování, moderní technologie či krásy češtiny. Z povídek zaujmou zejména tři náměty: o páru, který se z výhry v loterii dlouho radovat nebude; o alkoholikovi, který udělá kariéru ve čtení myšlenek; a konečně jediný nehumoristický sloh o houbaření, které nedopadne nejlépe.

Každý pokus o memoáry je poněkud nešťastný a předčasný, neboť autoři stále touží po významných zážitcích. Přesto mají co sdílet, a tak se vyznávají ze svých životních zkušeností. Memoáry se liší podle tematického zaměření: maršálové se chlubí vítězstvími, politici se kasají, herci vyprávějí o svých rolích. Jak ale vyprávět o obyčejných životech, včetně těch spisovatelských? Milan Čechura, plzeňský literát, se ve svých pamětech zaměřuje na svůj „obyčejný život“. Nevyhýbá se tragickým událostem poválečné doby, jako je vpád sovětských tanků, ale také zachycuje běžné radosti, jako jsou první rande nebo góly. Důraz klade na pozitivní vzpomínky, které si čtenáři rádi uchovávají. Jeho styl je humoristický, s nádechem černého humoru, a čtení je příjemné. Tyto memoáry jsou zvlášť cenné pro čtenáře narozené v raných poválečných letech, kteří sdíleli bezradnost padesátých a sedmdesátých let, stejně jako naděje šedesátých let. Čechura poskytuje křehké a citlivé generační svědectví, s nímž se mohou ztotožnit jeho vrstevníci i mladší generace. Jeho vzpomínání je vitální a paměť mu obdivuhodně slouží, což čtenářům umožňuje oživit i jejich vlastní vzpomínky.