Krajiny skutečné i snové, sídliště i údolí s chatami. Zvířata, stromy, vítr... Kočka! Muž a žena. V nové knize Ondřeje Macury je příroda svědkem velkých lidských momentů i komických banalit. Někdy se tváří přátelsky a vlídně, častěji je ironická a trpělivě očekává konec iluzí člověka o sobě i o ní. Pomíjivost a plynutí času se odrážejí v nesrozumitelnosti fotografií, které po sobě v albech zanecháváme. Tiše, aby nás neslyšel – kdo?
Sbírka Ondřeje Macury Žaltář obsahuje básně, které časově předchází jeho debutu – básnické sbírce Indicie (Klub přátel Tvaru 2007). Zatímco Indicie tvoří dvě rozsáhlé poémy, Žaltář obsahuje třiatřicet kratších textů. Ty se svými tématy a dikcí blíží konfesijní poezii, a to navzdory ironizující autostylizaci; mnohdy dokonce svou syrovostí a strohostí připomínají deníkové záznamy. Pro většinu básní je příznačný pocit milostné a životní deziluze, reflexe vlastní samoty, ale tento tesklivý tón (využívající evokací symbolistické a dekadentní poezie) je zmírněn notnou dávkou racionálního odstupu a někdy i černého humoru. Pocit životní hořkosti je v konečném vyznění paradoxně chápán jako jedna z nejlegračnějších součástí lidského života.
Macurovu básnickou prvotinu (na svém kontě má taktéž knihu povídek nazvanou Hnízdo, již vydal Tvar v roce 2001) tvoří dvě skladby – Beethoven a Indicie. První, kratší z nich, je rozdělena do devíti částí. Sepjatost s Beethovenovými symfoniemi a klavírními skladbami je všudypřítomná. Básníkova existence jako by byla zasažena a prosycena dobou minulou. Beethovenova hudba se zdá být inspirací a zároveň fascinací (Pust mě, hudbo, / nepouštěj mě, vyvýšená krví…), nedílnou součástí života: Celý den vedle vrtali hmotu. / Pouštěl jsem hudbu, abych je přehlušil (…).
Básnická sbírka s názvem Sklo je plná křehké, zimní obraznosti a nakažlivé krásy. Bohaté reliéfy lyrických nálezů vyvažují příběhy, ve kterých můžeme s autorem pobýt ve světě „přesné obraznosti“, pro kterou máme poezii rádi. Nejsou to světy náhradní a únikové, spíš pravá poezie dnešního dne! Ani v nové knize nechybí ironická echa, která jsou pro Macuru tak typická. Nepochybně stojí za připomenutí, že „mezi anděli a mezi básníky je dobré si hlídat peněženku!“
Krátký román Netopýři pojednává o podivínských mladých lidech (intelektuálech?), kteří se pokoušejí o ušlechtilý let v temnotách každodennosti. Jejich snaha však vyjde vniveč a stále více si uvědomují, že nejsou chaosem, temnotou, zlem a lhostejností pouze obklopeni, ale že to vše se již dávno uhnízdilo v nich. Netopýři se pohybují mezi milostnou prózou a bizarní groteskou. Autor střídá empatický ponor do nitra postav s ironickým odstupem a jeho vyděšená humanistická skepse je místy okořeněna cynickým černým humorem.