Kniha básníka Jakuba Řeháka je objemnou kritickou sumou věnovanou poezii a zahrnuje texty z let 2007–2022. Obsahuje recenze i reflexivní stati o současné české poezii, a esejisticky laděné texty věnované autorům, spjatým se surrealismem a post-surrealismem. Svazek lze vnímat jako soubor podrobných čtení básnických textů, ale zároveň i jako „manifest“ autorových tvůrčích vyznání.
Básně Vratislava Effenbergera na první pohled působí jako texty, ve kterých je s imaginací nakládáno jiným způsobem, než jak je to u surrealistického básníka obvyklé. Těžištěm jeho poetiky totiž není genitivní metafora, nýbrž básnický obraz, který se podobá tomu filmovému. Effenbergerova poezie je zvláštní, svébytná, ale také matoucí a nejednoznačná. Mnohé básně se čtou jako film plynoucí před očima, jiné v sobě mají něco jako „zaklínací“ gesto. Berme tedy jeho básně jako filmy, které si můžeme nosit po kapsách. „Kapesní filmy“, které představují alternativu k dnešním krátkým videím.
Básnická sbírka Obyvatelé je zalidněna přízraky, které se pohybují po ulicích současného města. S autorem prožijeme pouliční nepokoje, drobné denní katastrofy, tajemnou invazi, noční filmové natáčení v parku, zemětřesní, lásku i mnoho dalšího. Projdeme tajným průchodem z Prahy až do New Yorku. Ve své nové knize básník Jakub Řehák podvrací obraz reality, která nás obklopuje každý den. Obyvatelé obsahují vedle kratších textů i rozsáhlejší, panoramatické poemy o několika částech. Přitažlivé je napětí mezi Řehákovou surrealistickou obrazností a zdánlivě klasičtější formální podobou básní.
Verše Jakuba Řeháka (1978) hovoří o světě, který známe. Jejich nejsilnější kvalitou je konkrétnost pohledu, nikdy neochabující zájem o smyslovou předmětnost věcí. Kontemplace věcí tu ale není signálem nezúčastněného diváctví, právě naopak. Řehák permanentně hledá bod dotyku s fyzickými kvalitami onoho předmětného světa, o němž vypovídá, neboť právě ony promlouvají o něčem podstatném.
Editoři Miloslav Topinka a Jakub Řehák přinášejí druhý svazek antologie, který se odvážně vydává na průzkum různých podob poezie. Tento soubor se ptá, co všechno může být poezií, a nabízí rozmanité formy: od pravidelných čtyřveršových strof přes široké pásma a úsporné miniatury až po texty, které na první pohled nevypadají jako básně, ale mohou jimi být. Antologie může být vnímána jako „příběh poezie“, který nenabízí mravní ponaučení, ale osobní a fyzickou zkušenost. Vydavatelský záměr vzbudil rozporuplné reakce, avšak ohlas po vydání byl téměř jednoznačně pozitivní. Kritici, jako Jan Štolba, chválili publikaci a doporučovali ji i těm, kteří obvykle poezii nečtou. První ročník připravil Karel Piorecký spolu s básníkem Karlem Šiktancem, zatímco letošní svazek reflektuje pohled dvou generací. Jakub Řehák, mladý básník a kritik, se ujal editorského vedení, zatímco Miloslav Topinka, autor známých básnických sbírek, přináší zkušenosti a hloubku, které jsou pilířem české poezie. Topinka, vystudovaný psycholog a redaktor, se také věnuje překladatelství a editorství, což obohacuje tuto antologii o cenné perspektivy.
„Běž a vyprávěj. / Nasaď oči, nos. Ukaž, že inkoust / teče z očí, že ubíhají roky.“ Těmito slovy končí Jakub Řehák svou první básnickou sbírku. Roky ubíhaly. Čas zanechal stopu na básníkových domech – hniloba, plesnivina, pavouci, rez. Z gymnazistek předposledního oddílu se staly ženy, které až magickým procesem pojmenování dosáhnou celistvosti bytí. Jinak v knize převládají – téměř surrealisticky – jednotlivé části (nahého) těla. Neživé se oživuje a živé se stává věcí. A tak se prolínají ženy a knihy – obojímu patří celá autorova láska. „Inkoust teče z očí“ „tam, kde končí pohled a začíná popis“. Pozorování a popis jsou neoddělitelné. Ačkoliv v básních dominuje léto a zima, popř. sníh, poledne a noc, tedy jednoznačnost času, čtenář si nikdy nemůže být jistý, jestli se děj (a něco se děje, i když ‚chybí‘ slovesa) odehraje ve skutečnosti nebo ve snu. Je vždycky veden dál překypující autorovou fantazií a zvuky slov.
V básních své druhé sbírky rozvádí Jakub Řehák (1978) poetiku prvotiny Světla mezi prkny (Fra 2008), která „zaujala novostí jazyka i vidění světa, v němž se příkladně svobodná imaginace spojuje s jedinečným osvětlením syrové, každodenní reality“ (Petr Král). V Pasti na Brigitu se smyslnost obrazů vyvinula do rozměrů nového mýtu, podmanivého a drsného. Práce, výživa, právo, sex, vědění, válka podle jednoho z nejvýznamnějších současných českých básníků.
Nehmotná vysněná žena provází básníka v jeho páté sbírce skutečností bytu i kanceláře, ulicemi jeho města, ale zejména představami a vizemi, vládne jeho nocím, je královnou jeho srdce, těla i mysli. Centrem divokého, toužebného ztajeného dění není tentokrát anonymní urbánní prostor šedých staveb, ale konkrétní poštolka Karlína, jenž v takřka eponymním básnickém cyklu, tvořícím jádro sbírky, není Karlínem, jak bychom jej snad mohli znát. Cizokrajná končina jedné městské části je kulisou nikam se neodvíjejících dějin odkázaných k zániku, v nichž se staré mísí s novým v epoše tlení. Intenzivní, smyslově syté i paradoxní obrazy v promyšlených sledech, nikoli volných asociacích, i v nové sbírce prokazují originální sílu autorova nezaměnitelného rukopisu.
