Vojtěch Kolman Boeken

Monografie se zaměřuje na základy aritmetiky a analýzy z pohledu moderní logiky a analytické filosofie. Klasická témata jako číslo, nekonečno a abstrakce jsou prezentována jako motivace pro řešení problémů filosofie jazyka, včetně významu, reference, pravdy a existence. Východiskem je Fregův obrat k jazyku a objev moderní logiky jako apriori matematiky, což přispívá k filosofii a dějinám logiky v širším smyslu. Hlavním tématem je pojem reálného čísla a kontinua, jehož vývoj je sledován od Eudoxa, Descarta a Leibnize přes Bolzana, Cantora a Dedekinda až po Frega, Brouwera, Hilberta a Wittgensteina. Kniha podrobně diskutuje významné směry filosofie matematiky, jako platonismus, formalismus, intuicionismus, logicismus a konstruktivismus, a to na konkrétních příkladech výsledků moderní logiky a matematiky. Mezi tyto příklady patří Cantorův diagonální argument, Dedekindův rekurzivní teorém, Bolzanova věta o mezihodnotě, Russellovy paradoxy, Zermelův důkaz o dobrém uspořádání, Skolemův paradox a další. Autor představuje své původní výsledky týkající se neudržitelnosti strukturalistické interpretace logicismu a komplexní obhajobu sémantického holismu, včetně jeho inferencialistické varianty.

Co znamená, říkáme-li, že někdo uvažuje či jedná logicky? Řídí se něčím, co od nás s nutností vyžaduje rozum, společnost či samotná příroda? A lze tuto logiku, kterou bychom měli bezvýhradně sledovat, blíže popsat? Odpověď, kterou tato kniha nabízí, je všechno jiné než triviální. Na jednu stranu jsou v ní zaváděny a komentovány logické systémy, které jsou v moderní filosofii, matematice či lingvistice považovány za standardní či klasické. Na druhou stranu jim není připisována žádná absolutní závaznost, ale jen závaznost relativní. Žádný logický systém či jazykové schéma nejsou samy o sobě nezpochybnitelné, ale nějaké jazykové schéma vždy potřebujeme k tomu, abychom se mohli definovat jako logické, racionální bytosti. Tím je v knize naplňována podstata Wittgensteinova hesla, že jedinou nutností, kterou známe, je nutnost gramatické konvence. Výsledkem je pak text, který není jen standardním úvodem ke standardním logickým systémům, ale především příspěvkem k logice a její filosofii v nejširším slova smyslu.

Co má společného filosofie a jazykový vtip? A co G. W. F Hegel a Felix Holzmann? Na tyto otázky stručně, leč se vší akribií odpovídá tato kniha. Slouží tak jako úvod do filosofie a jejích problémů prostřednictvím jazykové komiky, ale předkládá také filosofický výklad humoru na bázi kontrastu a negativního pojetí zkušenosti. („I ta zlodějna musí bejt,“ řekl Švejk, ukládaje se na slamník, „jestli by to všichni lidi mysleli s druhými dobře, tak by se potloukli co nejdřív navzájem.“) Prostředkem k traktování obojího jsou jí kromě Hegelových spisů především scénky a dialogy Felixe Holzmanna. Noc, v níž lze spolu s Holzmannem pořádat medvědí hony na zajíce, je totiž noc, v níž jsou všechny krávy černé, tedy Hegelovo Absolutno. V něm mohou snadno zmizet všechny pojmové rozdíly, nejen ten mezi medvědem a zajícem, ale obecněji, mezi pravdivým a nepravdivým, krásným a ošklivým či dobrým a špatným, nedoceníme-li komplikovaný vztah jazyka a světa. Jazyk není totiž jen prostředkem arbitrárního pojmenování toho, jak se věci ve světě mají (Engelsovo: „Jestliže do jednoty savec zahrnu kartáč na boty, nedostane proto ještě kartáč mléčné žlázy.“), ale médiem jejich smyslu. Jazykový vtip nám tuto pravdu, která je vlastně pravdou o pravdě, zpřítomňuje a odkrývá.

Kniha představuje pokročilý úvod do analytického myšlení a rekonstrukci jeho vztahů k filosofii tradiční. Tři významné momenty analytické filosofie, Fregův obrat k jazyku, Wittgensteinův obrat pragmatický a Brandomův obrat sociální jsou na pozadí dějin filosofie od Platóna přes Kanta (a Hegela) až po současnost chápány nikoli jako radikálně nové fenomény, ale jen další fáze rozvoje sémantického sebe-vědomí, manifestovaného v tradičních disciplínách teoretického rozumu coby rozumu, který se zabývá sám sebou

V diskusi, která se nad pojmem nekonečna vede od pradávna mezi filosofií, matematikou a náboženstvím, zaujímá speciální roli Hegelův pojem nekonečna „špatného“. Ten spolu s dalšími pojmy jeho Vědy o logice je v tomto sborníku klasických i méně známých textů, doplněných rozsáhlým editorovým úvodem, použit jako nástroj, jak od konkrétních problémů typu Zénónových antinomií dospět k obecným problémům logiky, zejména pak k otázce, jakou roli v našem poznání a jeho vývoji zaujímá spor. Centrálním textem antologie jsou vybrané pasáže Hegelovy kritiky Newtonova infinitesimálního kalkulu. Vedle textů Aristotelových, Kantových, Bolzanových, Cantorových, Poincarého, Bergsonových, Russellových, Peircových, Beckerových či Wittgensteinových kniha obsahuje také kompletní překlad Berkeleyho spisu Analytik a Hilbertovu stať O nekonečnu.

Když Kant postuloval jako základní otázku celého svého myšlenkového úsilí problém "Jak jsou možné syntetické apriorní soudy?", odkázal následujícímu filosofickému myšlení úkol, který dodnes nepřestává být předmětem sporů a kontroverzí. Rozsáhlá antologie 34 textů, jejichž autory jsou významní světoví filosofové a k níž napsal úvod Vojtěch Kolman, mapuje základní postoje k této otázce s důrazem na rozmanité proudy filosofie 20. století.

Dialektika, počínaje Zénónem – přes Marxe a Hegela – a Slavojem Žižekem konče, má za rámcový cíl uchopit myšlení v jeho utváření a zrodu. Jejími typickými tématy jsou tudíž pohyb a spor. Tím se vymezuje vůči logice, která popisuje neměnné zákony myšlení, a jako taková se orientuje spíš na výsledky myšlení než na myšlení samo. Jejím tématem jsou neměnné pravdy; spor představuje skok do nemyšlení, iracionality. Cílem knihy je přiblížit, co lze dialektikou v tomto smyslu rozumět, a to na pozadí širokého spektra příkladů z odlišných oblastí zkušenosti, od matematiky přes hudbu po literaturu a výtvarné umění.

Má-li věda za cíl poznání a ovládnutí světa, je umění především prostředkem poznání nás samých. Ba co víc, umožňuje nám nahlédnout, že každé poznání je v nějakém ohledu sebepoznání, jak to explicitně hlásá filosofie německého idealismu. V knize je tento reflexivní koncept zkušenosti rozvíjen na cestě od obecných problémů logiky a matematiky po konkrétní problémy hudební zkušenosti. Zvláštní důraz je kladen na povahu emocí spojovaných s hudbou: Je cílem umění emoce vyvolávat, nebo od nich získávat odstup? Jsou afektivní a kognitivní aspekty zkušenosti nezávislé, nebo se vzájemně podmiňují? Jsou emoce spíše intelektuální, či biologické povahy? Vedle Hegela a jeho teze, že je krása smyslovou manifestací pravdy, jsou hlavními filosofickými referencemi knihy Wittgenstein a filosofie klasického pragmatismu.

Sborník soustřeďuje čtyři původní a tři přeložené práce s úmyslem zmapovat základní problémové oblasti analýzy modálního diskurzu. Rozbor všedního užití slov jako „možný“ a „nutný“ v jeho rozmanitosti je klíčem k řešení otázky toho, co znamená, říkáme-li o něčem, že je to možné (nutné).. Ačkoli výběr textů nemůže zapřít kriticko-analytické zaměření editora, škála probíraných témat sahá od jazykově-analytických přes čistě formální, technické až po modálně-realistická, což dělá z knihy vhodný doplněk výuky modální části logiky.