Lubomír Vejražka Boeken

Kniha se zaměřuje na opomíjené téma rodin politických vězňů komunistického režimu padesátých a šedesátých let a zahrnuje také samotné vězně. V předmluvě Ivo Feierabenda se zdůrazňuje důležitost čtení této knihy, i když je provokativní a může být pro některé nepříjemná. Autor se snaží probudit zájem o pravdivou minulost, o které se často nemluví. Kniha zobrazuje vnější život rodin a psychický tlak na ženy během zatčení manžela, soudů a návštěv. Vystihuje vnitřní dramata, rozhodování o rozvodu a trvalé ústrky, které rodiny zažívaly. Někteří vězni po propuštění pocítili dluh vůči svým rodinám, což ovlivnilo jejich vztahy. Popisuje obtížnou cestu rodin k vězňům a naopak, a ukazuje, jak se i pevná manželství rozpadala. Kniha zachycuje realitu padesátých let, atmosféru doby a metody StB. Zahrnuje popisy zatčení, výslechů a životních podmínek, ale také vnitřní prožitky vězňů, jejich deprese a chvíle radosti. Nadčasové kapitoly se dotýkají současnosti a filozofie, zkoumá omluvy komunistů a důsledky tlusté čáry v devadesátých letech. Uvažuje o osobním selhání a významu odboje, spolupráce s režimem a filozofických otázkách viny a odpuštění. Kniha zahrnuje široké spektrum motivů a vytváří harmonii, přičemž forma se podřizuje obsahu.

Kniha popisuje horolezeckou expedici Peru 1970. Její přípravy, průběh i hrozivé zakončení. Přináší nejen informace o této katastrofě, ale věnuje se především osudům těch, kteří tu po horolezcích zůstali. Proč lidé opouštějí teplo a pohodlí domova a vydávají se do končin, kde vládne krutý mráz a smrt a každá chyba je tvrdě potrestána? Čím člověka hory přitahují, proč ho lákají a vyzývají? Ne, na tyto otázky kniha přímé odpovědi nepřináší. Pokud se nad tímto tématem zamyslíme a poskládáme si střípky pocitů z dopisů jednotlivých účastníků expedice, které přibližují celkovou atmosféru v expedici, odpovědi začínají nabývat konkrétních rozměrů. Textová část knihy je zpracována velmi dobře. Kniha je sestavena z jednotlivých rozhovorů s příbuznými a přáteli horolezců, jejich příběhů a dopisů účastníků expedice, které posílali svým rodinám, netušíce, co se stane. Přečtení knihy zanechává velice hluboký dojem.

Kniha je věnovaná památce sedmdesáti tisícům Peruánců, kteří zahynuli v roce 1970 v důsledku zemětřesení a laviny z vrcholu Huascarán. Líčí katastrofu v městečku Yungay, které bylo smeteno aluvionem (směs bahna, ledu, kamení). V Yungay zahynulo skoro 20 tisíc obyvatel. Popisuje i zničení vesnice Ranrahirca, taktéž aluvionem. Zobrazuje devastaci města Huaraz zemětřesením. Kniha se však neomezuje pouze na katastrofu a věnuje se i životu pod Huascaránem v devadesátých letech. Vyšla v roce 1999; je spíše než dokumentem dokumentární beletrií. Pod lavinou zahynulo v roce 1970 i čtrnáct horolezců z čs. expedice Peru 70; jim a jejich rodinám je věnovaná kniha Huascarán, cesta končí, cesta začíná (1995).

Lubomír Vejražka ve své nové knize navazuje na předchozí tituly, které se věnovaly opomíjeným tématům komunistické represí a jejich nedostatečné reflexi v současné společnosti. V publikaci z roku 2012 popisoval vnitřní dramata politických vězňů a tragické osudy rozdělených rodin. V roce 2018 se zaměřil na zkušenosti potomků politických vězňů, kteří vyrůstali bez rodičů. Autor s porozuměním zkoumá vnitřní světy pamětníků a jejich ostrakizaci, která trvala desítky let a pokračovala i po roce 1989. Jeho práce kontrastují s tendencemi části společnosti, která se snaží zlehčit komunistický režim a jeho represivní charakter. Tato tendence vyvolává bouřlivé diskuse, jako například nedávný výrok děkana Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, který zpochybnil totalitní povahu režimu. Historický výzkum se po roce 1989 zaměřoval na jiné události, což vedlo k odchodu mnoha pamětníků. Historici byli často nahrazováni samotnými politickými vězni, kteří se snažili udržet zájem o svá témata. Spolek Dcery, založený dcerami politických vězňů, usiluje o předání jejich příběhů mladé generaci, aby se předešlo opakování komunistického teroru. Vejražkovy knihy, ačkoliv nejsou historickým dílem, představují významný příspěvek k bádání o zkušenostech politických vězňů a jejich rodin.

Jde o dvě knihy v jedné vazbě. První napsal Arnošt Černík, šéf expedice Huascarán 1970. Byl spisovatelem. Svou poslední knihu, Výprava na Ararat, dokončil před odjezdem do Peru. Odtamtud se nevrátil. Zahynul spolu s dalšími třinácti horolezci pod lavinou uvolněnou z vrcholu Huascarán. Rukopis ležel 30 let v šuplíku, než vyšel. L. Vejražka připravil textově knihu „Říkali mu Ajšek“, kde je očima Černíkových přátel vypodobněn jeho mozaikový portrét, též jeho láska k horolezectví a horám, také zatčení jeho tchyně StB.

Kniha je věnována bojovníkům za svobodu, zejména mašince Pádlence, a polepšenému českému králi Křivulínovi, jakož i dalším negativním bytostem, které jsou nezbytné pro vyváženost příběhu. Spolupůsobení světla a stínu umožňuje rozvíjet děj nejen v pohádkách. Podobnost mašinek s těmi, které známe z našich drah, je náhodná. Osoby v příběhu mohou mít náhodné i plánované rysy, záleží na fantazii čtenáře. Čtení pohádek vyžaduje představivost, a proto je důležité se ponořit do mašinkovské zápletky bez předsudků. Příběh, humorně a bláznivě pojatý, zobrazuje střet dobra a zla v mašinkovském prostředí Tanvaldska a slovenských Tater. Doufám, že v dětech vzbudí touhu stát na straně dobra a že pochopí jeho myšlenky a poselství. Děti mají jinou intuici a představivost než dospělí, kteří s věkem ztrácejí část své fantazie. I když něco nepochopí, jejich intuice je provede. Děti nevnímají jen detaily, ale celek, a semínko zasazené do jejich podvědomí může vyvolat potřebu přemýšlet a ptát se. To může vést k osvětlování stinných projevů, které nás provázejí v každé době a společnosti.

Kniha zobrazuje historii Jedličkova ústavu v Liberci. Péči o postižené děti začínali v Liberci (tehdy Reichenberg) už v roce 1904 Němci. Ústav se již tehdy postupně začal starat nejen o léčbu, ale též o vzdělávání postižených dětí. V prvním díle se hovoří o německé éře zařízení, v druhém pak o éře české od roku 1945. Třetí díl zahrnuje osobní příběhy dětí, maminek, vychovatelek kolem roku 1995 až 2005. Autor připravil textovou část knihy.

Jméno knihy platí doslova. Vznikla především pro děti, ale i pro jejich rodiče, kteří se ujmou četby svým ratolestem. Pohádky jsou i bláznivé. Konec konců, pokud do pohádek vstupuje Tanvaldo-saurus, (ten) mašinek Honza zamilovaný do chobotnice z řeky Kamenice, pokud pohádkou prohopká šavlozubý králíček z Alp nebo se prokáže existence ledovečka v Jizerkách, pokud uslyšíte mastodonta Ferdu a další, tak to kus blázniviny je. Nebo spíš pořádná porce fantazie člověka, kterému je sice 53, ale zůstala v něm i obrazotvornost dítěte. I sama skutečnost, že mašinky přišly na svět jako miminka a pak vyrůstaly a učily se, je tak trochu „ztřeštěná“.

Půl století od tragédie způsobené zemětřesením v Peru, které 31. května 1970 zasáhlo region Ancash, se spojují osudy Čechů a Peruánců. Čtrnáct českých horolezců z expedice Peru 70 zahynulo pod lavinou uvolněnou z Huascaránu, zatímco počet obětí mezi Peruánci přesáhl 70 000, z nichž téměř 50 000 zemřelo pod troskami domů a více než 20 000 pod lavinou. Tato událost se řadí mezi největší přírodní katastrofy posledních staletí. Kniha zkoumá pozadí expedice, její průběh a životní příběhy manželek horolezců, stejně jako pohled obyvatel postižených katastrofou. Zamýšlí nad tím, co lidi přitahuje do hor a jak tragédie ovlivnila rodiny i po padesáti letech. Potomci tří členů expedice a další osoby spojené s horolezectvím mají možnost vyjádřit se k těmto událostem. Dílo je určeno především příbuzným účastníků expedice, horolezcům a těm, kteří ztratili blízké v horách. Zaujme milovníky přírody a citlivé čtenáře. Kniha volně navazuje na předchozí tituly o Huascaránu a obsahuje vyjádření prezidenta Václava Havla a věnování rakouského horolezce Petera Habelera.

Kniha se zaměřuje na děti politických vězňů a navazuje na předchozí titul, kde bylo toto téma zmíněno jen okrajově. Sleduje životy žen a persekuci rodin, a to jak před, tak po propuštění vězňů, včetně vlivu na děti a vztahy mezi rodiči. Časová linie pokrývá období normalizace až do současnosti. Rodiny politických vězňů zůstaly po roce 1990 do jisté míry opomíjeným aspektem komunistické perzekuce, přičemž děti byly ještě více stranou než jejich matky. Kniha se snaží tento nedostatek napravit a přináší hlubší pohled na osobní vztahy mezi vězni a jejich blízkými. Zkoumá psychologické okolnosti a klade otázku, kdo byl zasažen více – političtí vězni nebo jejich ženy. Zobrazuje, jak se po návratu vězňů mohly rozpadnout i dlouho udržované svazky a jak se odbojáři vyrovnávali se svými činy. Kniha také reflektuje vnitřní stavy vězňů po propuštění, jejich hledání klidu a naplnění, které jim komunismus vzal. Zachycuje drama, které se odehrálo v rodinách politických vězňů, a doplňuje mozaiku výpovědí o této problematice.