Milan Děžinský Boeken

Nová řadová sbírka oceňovaného básníka Soubor uvozený větami z díla A. P. Čechova: „Umět v tomhle městě tři jazyky, to je zbytečný přepych. Dokonce ani přepych ne, ale cosi zbytečného navíc, něco jako šestý prst.“ Dílo básnické zralosti oddávající se svobodě, tajemství a melancholii snu. Jako stíny do něj proniká vědomí konce, environmentální žal, vzpomínky i smíření, zakoušené ponejvíce na cestách. Lze v tom všem najít nějaké světlo? Nějaký smysl, pochopení toho, k čemu je naše bytí? Krásně namáhavá marnost, jako bychom objevovali tajemný účel onoho šestého prstu.

První básnický výbor z díla významné americké básnířky, jejímž pracovním nástrojem je živý, metaforický jazyk i čtenářsky přístupná forma. Působivá poezie zaujme plastickou obrazností a otevřeností, s nimiž autorka tematizuje své problematické dětství, vztah k rodičům a k vlastním dětem, intimní tělesnost a sexualitu. Zřídlem, z nějž poezie pramení, je především autorčin osobní život. Podstatnou úlohu v její tvorbě hrají i motivy celospolečenské a obecně lidské, které se prolínají s „osobní poezií“, jak autorka sama tento princip své tvorby nazývá, a vystupují z ní v nových akcentech. Otevřenost a emotivnost jejích veršů na jedné straně vedla k vřelému čtenářskému přijetí, na druhé pak k odmítnutí pro údajnou neuměřenost a pornografičnost.

Milan Děžinský, narozený v roce 1974 v Kyjově, je jedním z nejmladších publikujících básníků, který od dětství žije v Roudnici nad Labem. V roce 1996 vydal sbírku Černá hodinka, v níž zachycoval momentky z uzavřeného prostoru. V následující sbírce Kašel mé milenky však opouští svůj strašidelný byt a vydává se do města a krajiny, konkrétně do vinařské Roudnice, kde se mísí obrazy rozkladu a melancholie. Děžinský v básních zkoumá témata jako rozpad, smrt a chlad, přičemž kontrastuje dusné léto s mrazivou zimou. Jeho verše jsou prosyceny pocitem přítomného zla, které se zrcadlí v groteskních obrazech a zvucích, kde hlásky mají významovou hodnotu podobnou slovům. Děžinský se dívá na svět zevnitř věcí, a přestože touha po ženě je v jeho poezii skryta, je to tajemství, které se postupně odhaluje. Žena a poezie jsou pro něj jako zaorané středověké cesty, které se ukazují až z výšky. Tímto způsobem autor vytváří komplexní a fascinující obrazy, které vyžadují pozornost a hlubší zamyšlení.

Milan Děžinský (nar. 1974) je ceněný básník a překladatel střední generace; za svou poslední sbírku Obcházení ostrova (2017) získal Magnesii Literu za poezii. Nyní přichází s netypickou novinkou, sbírkou dle vlastních slov „stvořenou z radosti i piety“, a dále pokračuje: „Při četbě těch skvělých básníků z první půle dvacátého století být uhranut a vlečen rytmem a melodií, kterým už dávno odzvonilo. Psát anachronické básně a vědět, že patří do jiného století, a přitom je nedokázat oslyšet. Nechat se inspirovat a z názvuků tvořit ohlasové básně, ba si i radostně a beztrestně plagiovat. Pustit si, pustit si svou bláznivou volnoběžku.“

Čtvrtá sbírka současného českého autora střední generace obsahuje verše, které navazují na osobitou poetiku jeho předcházející sbírky „Slovník noci“. Děžinský zároveň na půdě tohoto nového opusu patrně definitivně potvrdil orientaci k lyrické výpovědi, která se tak stává základním stavebním kamenem jeho poetiky. I když v jeho verších stále nacházíme určitá existenciální stanoviska, nutno poznamenat, že jsou vyslovována s obrazností, která už v sobě nese smysl pro zklidnění i trvalé zakotvení. A to i přesto, že autorovo vyjádření si i nadále podrželo své hlavní motivy: Děžinský je třeba fascinován hemžením hmyzu pod kameny, v jeho textech se vůbec často objevuje scéna, která má blízko ke hnití či trouchnivění. I proto jsou jeho oblíbenými rekvizitami nejrůznější dutiny, rozpadající se krovy a trámy nebo vyvrácené stromy a pařezy. Okamžiky a chvíle zániku lze tedy z Děžinského poezie cítit neustále, avšak zároveň můžeme tyto „přízraky“ považovat i za nedílnou součást života, neboť k němu patří svou nezpochybnitelnou přítomností, jež je však pro člověka někdy až příliš bolestná.

Po útlém, („přípravném“) svazečku básní vydaných v polovině devadesátých let v edici Velárium, na sebe Děžinský (*1974) upoutal pozornost sbírkou Kašel mé milenky. Její temné akordy (se slyšitelnými Traklovskými tóny) byly vítaným kontrastem k převažujícím polohám v tehdejší mladé tvorbě. Nyní Milan Děžinský nabízí dospělejší polohu své poezie. Jeho verše jako by se šťastně dotkly jakéhosi nadosobního řádu — a to bez módních nářků nad jeho absencí. Přerůstají tak častou, pouze privátní polohu básnění. S nevídanou úporností proniká pod povrch věcí a dějů a skrze toto hledačství se dobírá i reflexe navýsost intimní sféry. Je jedním z mála mladších českých básníků, který dokáže v básni myslet a zároveň se vyvarovat planého mudrování, či zaumných toporností.

I ve své šesté knize, sdružující verše z let 2011 až 2016, básník předkládá nenápadné, ale silné svědectví; plody osobní (i lyrické) zralosti. Jak sám píše, jeho básně představují jakési „štíty proti prázdnotě“. Tíhu existence vyjadřuje vždy jemnými, ale přesnými tahy a obrazy, bez zbytečné expresivity. Stěžejní situace zachycená v názvu sbírky se tak stává metaforou pro celé dílo. Neběží zde ale pouze o ohledávání hranic lidského údělu, ale je zde nabídnut i prostor ke šťastnému setkávání a sdílení. „Nejraději mám básně, které vyprávějí prostě o prostých věcech“, píše Děžinský.