Válečný deník je drsné a syrové svědectví o podivné válce mezi Německem a Francií v letech 1939–1940. Vojín Malacki si nebere servítky a navýsost literárním stylem podává obraz válečné mizérie, zbavený všech ilusí o hrdinství. To v západoevropské literární tradici není vůbec obvyklé a nakolik Malaquais svým Válečným deníkem šokoval Francii, svědčí i skutečnost, že po publikaci v exilovém nakladatelství v USA v roce 1943 se „řádného“ vydání na francouzské půdě dočkal až v roce 1997.
Deník běžence je volné pokračování Válečného deníku (Dauphin 2021). Autor v něm líčí více než dvouleté období zoufalého čekání na možnost vycestovat z Evropy. Zápisky jsou vedené ještě nemilosrdnějším tónem. Není divu, jako běženci a cizákovi, navíc židovského původu, mu jde o život. Smyčka zátahů a perzekucí se pozvolna stahuje. Je otázkou času, kdy definitivně sklapne past – pět týdnů poté, co se mu spolu s ruskou přítelkyní Galy podařilo odplout do Venezuely, německé jednotky obsadily i dosud neokupovanou zónu Francie...
Román zachycuje několik dní v životě pestré společnosti přivandrovalců na jihu Francie. Emigranti ze všech koutů Evropy, severní Afriky i Asie od pondělí do soboty fárají v nebezpečné šachtě, neděli jich většina tráví v nálevně Na miskách vah paní Michelové, která sice razí heslo "Dluh Je Mrtev", ale na druhou stranu dokáže uznat, že Javánci mají "pořádný splávek". Javánci... obyvatelé podivného území, jemuž se říká Jáva: nouzová kolonie barabizen, z nichž každé ráno muži pospíchají na úzkokolejku, která je zaveze na šachtu. Javánci mluví směsí nejrůznějších jazyků: zní tu lámaná francouzština, do níž horníci míchají ruštinu, němčinu, polštinu, italštinu, španělštinu, arabštinu... Jáva je pomyslný ostrov na pevnině: jako Noemova archa dočasně zachránila existenci desítek rodin na útěku před bídou, před rudým i hnědým terorem třicátých let 20. století.
Marseille 1942, einige Monate vor der endgültigen Besetzung der Freien Zone durch die Deutschen. Der große Mittelmeerhafen quillt über von Menschen, die vor dem Krieg fliehen und auf die Überfahrt nach Amerika, in eine ungewisse Zukunft hoffen. Die Stadt ist wie eine Reuse, in der die Unerwünschten und vom Vichy-Regime Verfolgten zappeln und täglich versuchen, den Spitzeln und Denunzianten zu entwischen. Fast dreißig Romanfiguren, deren Schicksale auf mehr oder weniger verhängnisvolle Weise miteinander verstrickt sind, lässt Malaquais auftreten: Flüchtlinge, Aktivisten der Résistance, Vertreter internationaler Hilfsorganisationen, Legionäre, Devisenschieber, Spitzel und Mitläufer aller Art. Zum Teil sind sie angelehnt an historische Figuren wie Victor Serge, Walter Benjamin und Varian Fry, der zahlreichen Verfolgten zur Ausreise verholfen hat – darunter Jean Malaquais selbst – und dem der Roman in der Figur des Aldous Smith ein Denkmal setzt. »Planet ohne Visum« ist zugleich Agententhriller und Milieustudie, ein packendes Epos der Menschen ohne Papiere, dessen elegante Sprache und stilistischen Reichtum Nadine Püschel meisterhaft ins Deutsche übertragen hat. 1947 in Frankreich erschienen, liegt der Roman damit erstmals in deutscher Übersetzung vor.
Juif venu de Varsovie, apatride jusqu'en 1939, l'auteur fut envoyé au front. Il y rédigea un journal, publié pour la première fois en 1943, à New York, vite mis sous le boisseau. Le Journal qui lui fait suite évoque la survie d'un couple traqué dans la France du Maréchal. Il est resté inédit jusqu'à ce jour
