Zdeněk Vejvoda Boeken

Publikace představuje komentovanou edici hudebního folkloru a dalších etnografických materiálů ze sbírky rokycanského učitele Martina Kozáka (1861-1924), včetně doprovodných studií. Národopisnému výzkumu na Rokycansku a Plzeňsku se Kozák věnoval od 90. let 19. století do první světové války. Rukopisnou písňovou sbírku sestavil v souvislosti s přípravami Národopisné výstavy českoslovanské (1895), dílčí výsledky své práce rovněž publikoval v odborných časopisech. Souborně jsou jím sebrané lidové písně, slovesný folklor a popisy rodinného i výročního zvykosloví publikovány poprvé, v podobě přístupné pro širokou kulturní veřejnost, školní a uměleckou praxi.

Druhý svazek monografie Plzeňsko v lidové písni koncepčně navazuje na první díl vydaný v roce 2011. Představuje lidovou hudební kulturu dané oblasti formou odborných studií a připojenou edicí historických zápisů hudebního folkloru 19. a 20. století. Důležitou součástí publikace je unikátní soubor historické ikonografie z fondů regionálních i celostátních muzeí a archivů. Zdeněk Vejvoda připravil kapitoly o hudebních nástrojích a nástrojových sestavách, o lidovém tanci a také o tanečních a hudebních příležitostech. Marta Ulrychová se ve svých textech věnuje dechovce a německé lidové písni na Plzeňsku, Jiří Traxler pak písňovými žánry na pomezí lidovosti v repertoáru plzeňského venkova. Kapitola věnovaná lidové písni, hudbě a tanci na jevišti je společným dílem Marty Ulrychové a Zdeňka Vejvody. Edice dalších 334 písní svým pojetím rovněž odpovídá prvnímu svazku. Hlavním editorem zůstává Zdeněk Vejvoda, na sestavení oddílu německých písní, jenž je výmluvným dokladem společné lidové hudební kultury obou národností v západních Čechách, spolupracovali Marta Ulrychová a Hatto Zeidler.

Kniha přináší dosud nepublikované lidové písně z Prachaticka, Netolicka a Vodňanska, u všech písní je připojen kompletní notový zápis. Publikace je doplněna více než stovkou dobových černobílých fotografií a svým zaměřením, odbornou erudicí a rozsahem je zcela unikátním počinem. Kniha se věnuje rozsáhle české lidové písni na Prachaticku, Netolicku a Vodňansku, od nejstarších dochovaných zápisů až po nedávnou minulost. Oba autoři objevili v archivu Etnologického ústavu AV ČR 120 lidových písní, které jsou s kompletní notací, datem zápisu, lokalitou, jménem sběratele i zpěváka publikovány vesměs poprvé v této knize. Písně pocházejí ze sbírek Vavřince Josefa Duška, Karla Jaromíra Erbena, Čeňka Holase, Josefa Jandy, Františka Kováříka, Josefa Štefana Kubína, Jindřicha Pecky, Josefa Režného, Ferdinanda Sládka a Karla Weise. Část knihy je věnována jihočeské specialitě – konopické.

Ve své první části obsahuje publikace obsáhlou studii s tématem historických pramenů lidových písní a tanců a základní charakteristiku jejich hudebního typu. Druhá část tohoto svazku je koncipována jako antologie 354 historických zápisů hudebního folkloru, první rozsáhlejší výbor repertoáru venkova a malých měst sledované oblasti z 19. a první poloviny 20. století. Kromě anonymu z roku 1819 obsahuje zápisy ze sbírek K. J. Erbena, z rukopisných souborů shromážděných v době příprav Národopisné výstavy českoslovanské v devadesátých letech 19. století (J. Hylák, E. Jaňour, M. Kozák a H. Palla), dále zápisy z let 1904–1914 z archivu Pracovního výboru pro českou lidovou píseň (J. Bradáč, F. Homolka), z rukopisných fondů Národopisného muzea Plzeňska (O. Blecha, J. Němcová, K. Rodina, M. Ulčová, J. Vraštil) a z vydaných i rukopisných sbírek B. Vyhlídky, Č. Holase, K. Weise, J. Chudáčka, J. Pomahače, F. Hyndráka a Z. Bláhy. Záměrem monografie Zdeňka Vejvody Plzeňsko v lidové písni je představit repertoár plzeňského venkova v plné šíři a vyjádřit pestrost jeho historických vrstev, tanečních druhů, žánrů, tematického a obsahového zaměření a funkce při hudebních a tanečních příležitostech či v rámci rodinné a výroční obřadnosti.

Studie a kritická edice lidových písní z jihozápadních Čech pro dětské zpěváky, hudební a taneční soubory

Zpěvník s CD Zdá se, že Plzeňsko coby národopisný region se již nebude muset stydět před ostatními absencí zpěvníku lidových písní. Badatelské a ediční úsilí Zdeňka Vejvody, odborného pracovníka oddělení etnomuzikologie Etnologického ústavu Akademie věd ČR v Praze napovídá, že kýžená antologie je již na cestě. První avízo v podobě malého zpěvníku je na světě – obsahuje pětadvacet písní z oblasti tzv. širšího Plzeňska a jeho vydání podpořily vedle Plzeňského kraje i Nadace 700. let města Plzně, Český rozhlas Plzeň a Folklorní sdružení ČR. Při příležitosti oslav osmdesátin Zdeňka Bláhy byl pod názvem Plzeňská věž převyšuje kopce pokřtěn 22. prosince ve velkém studiu plzeňského rozhlasu. Ve sličné grafické úpravě a s ilustracemi Daniela Ladmana je určen nejen potenciálním zpěvákům, ale i těm, kteří dávají přednost poslechu rozhlasových nahrávek. Publikace totiž obsahuje CD s dvacítkou písní v interpretaci Lidové muziky z Třemošné a současné mladší garnitury folklorních zpěváků. Jsou jimi Irena Honzíková, Petra Kováčiková, Věra Křížková, duo z chodského Mrákova Anežka Bayerová a Marta Růžková, hosté z Domažlic Martina Pincová, Josef Kuneš a Kamil Jindřich, Zdeněk Vejvoda a sólista opery Divadla J. K. Tyla Tomáš Kořínek. Vedle mladých si však na něm s chutí zazpívali i dnes již legendární Václav Švík, Václav Dolejš a Michal Polcar. Na hudebních aranžích se střídavě podíleli Dalibor Bárta, Josef Kuneš a Zdeněk Vejvoda.

Publikace analyzuje slovesnou složku českých lidových písní zaznamenaných v pěti sbírkách vzniklých na přelomu 18. a 19. století, jež na rozdíl od pozdějších sbírek nejsou ještě poznamenány romantizujícími zásahy upravovatelů. Zkoumá textovou výstavbu písní, jejich stylové kvality iužité jazykové prostředky a identifikuje strukturní vlastnosti, které korespondují s klíčovými vlastnostmi lidové písně, jimiž jsou udržování kontinuity na straně jedné a variabilita a proměnlivost na straně druhé. Práce zároveň poprvé přináší kritickou edici dvou rukopisných sbírek (Antonína Francla a Václava Hanky staršího). Protože obě sbírky obsahují jen texty písní, edice je doplněna o srovnávací nápěvový materiál získaný z jiných písňových fondů.

Kniha dvou vědců z Etnologického ústavu Akademie věd České republiky shrnuje výsledky jejich mnohaletého výzkumu české lidové písně. V historických kapitolách autoři charakterizují, co a kdy bylo považováno za lidovou tvorbu a poukazují na provázanost lidové písně se všemi vrstvami kulturního a společenského života. Na základě analýzy tisíců písní dospívají autoři k obecným charakteristikám lidové hudby (písní i tanců) české provenience. Kniha představuje zcela zásadní příspěvek k tématu, je určená vědcům, hudebníkům, ale i laikům, protože kromě hutného, ale čtivě psaného textu obsahuje také obrázky, grafy a stovky hudebních příkladů.

Druhý svazek komentované kritické edice Lidových písní z Prahy ve sbírce Františka Homolky zahrnuje legendy, balady a kramářskou epiku, koledy, dětské písně a říkadla. Připojená studie obsahuje kapitoly věnované kupletu, říkadlům a hudební analýze písní z Homolkovy pražské sbírky. Písňová sbírka libeňského učitele Františka Homolky (1885–1933) představuje základní pramen z oboru městského folkloru v českých zemích.Obsahuje přes tři a půl tisíce záznamů písní a říkadel z různých regionů a lokalit Čech z první třetiny 20. století, je tedy svým rozsahem a časovým rozpětím sběru srovnatelná se sbírkou Erbenovou. V letech 1904–1929 Homolka sběratelsky pokryl také oblast do té doby zcela opomíjenou – Prahu a její periferie – a zaznamenal zde tradiční repertoár ve stadiu kontaminace pololidovými a městskými folklorními prvky.

První svazek komentované kritické edice Lidových písní zahrnuje písně milostné, taneční, žertovné, vojenské a zpívaná vytrubování. Připojená studie obsahuje kapitoly věnované různým městským písňovým fenoménům a životu a sběratelskému odkazu Františka Homolky. Písňová sbírka libeňského učitele Františka Homolky (1885–1933) představuje základní pramen z oboru městského folkloru v českých zemích. Obsahuje přes tři a půl tisíce záznamů písní a říkadel z různých regionů a lokalit Čech z první třetiny 20. století, je tedy svým rozsahem a časovým rozpětím sběru srovnatelná se sbírkou Erbenovou. V letech 1904–1929 Homolka sběratelsky pokryl také oblast do té doby zcela opomíjenou – Prahu a její periferie – a zaznamenal zde tradiční repertoár ve stadiu kontaminace pololidovými a městskými folklorními prvky. V tomto období počátku 20. století byl završen proces zlidovování společenské a kramářské písně a do lidové zpěvnosti stále výrazněji zasahoval vliv dechové hudby a lidovky.