Václav Zajíc Boeken

Předložená interpretace druhé Nietzscheho Nečasové úvahy O užitku a škodlivosti historie pro život si klade za úkol vyšetřit základ lidského života, který je podle Nietzscheho jednotou času, pocitů a řeči. Protože se výklad orientuje především na vypracování zmíněné jednoty lidského života, není a nemá být úvodem do Nietzscheho myšlení nebo pokusem určit pozici Nečasových úvah v celku myslitelovy tvorby. Náš komentář si nárokuje být filosofickou intepretací stěžejních motivů druhé Nečasové úvahy, konkrétně chce být výkladem poměru lidského života k času, tedy toho, co Nietzsche vypracoval jako souvislost paměti a zapomínání. Záměrem naší studie je vyložit Nietzscheho představu o lidském životě, ale protože je život člověka určen především časem a poněvadž je podle Nietzscheho nadán smyslem pro historii, je jejím záměrem rovněž ukázat, jakým způsobem Nietzsche promýšlí, respektive zakládá čas vzhledem k tomu, jak se každého z nás jako neustálá pomíjivost dotýká.

Ročenka pro filosofii a fenomenologický výzkum je novou publikační platformou živého bádání v oblasti české a slovenské filosofie. Autory prvního svazku, který se koncentruje kolem problematiky časovosti lidské existence, jsou Ladislav Benyovszky, Tomáš Holeček, Klement Mitterpach, Aleš Novák, Jaroslav Novotný, Marie Pětová, Václav Zajíc a Richard Zika. Ve svých příspěvcích promýšlejí buď v historickém kontextu (Anaximandros, Aristotelés, Liber de Causis, Descartes, Hölderlin, Heidegger) nebo svébytně souvislost času a řeči, času a jednání, časovosti a přírody, vědomí času a vnímání prostoru. Pozoruhodné jsou především originální deskripce jednak fenoménu čekání a jednak proměn významu při vnímání prostoru v situacích, kdy takzvaně máme, nebo nemáme čas.

Ročenka pro filosofii a fenomenologický výzkum je novou publikační platformou živého bádání v oblasti české a slovenské filosofie. Autory druhého svazku jsou Ladislav Benyovszky, Tomáš Holeček, Jakub Marek, Aleš Novák, Jaroslav Novotný a Václav Zajíc. Ve svých příspěvcích pokaždé jinak, ale vždy konkrétně dokáží odpovídat na otázky zkoumající živost, životaschopnost, a tedy poctivost dané filosofické pozice, tematizace a práce.

Friedrich Nietzsche je myslitel, který polarizuje a cíleně vyhledává konfrontaci. Volba jeho protivníků může povědět něco podstatného o něm samém a o cestách jeho myšlení. Na konkrétních příkladech jeho filosofického nepřátelství s Arthurem Schopenhauerem, Immanuelem Kantem, Sókratem, Jean--Jacques Rousseauem, Charlesem Darwinem, Ježíšem a apoštolem Pavlem se může ukázat nejen specifičnost Nietzscheho díla, ale i míra jeho částečné závislosti na nepřátelích, kteří jako stín Nietzscheho doprovázejí. Obsahově se v případě Nietzscheho konfrontací s uvedenými diskutuje pojetí řeči, jejího původu a její metaforičnosti, dále souvislost morálky a strachu, morálky a soucitu, pak též ustavení hodnoty tradičních západních hodnot, konečně původ a důvody specifické religiozity a mocenské ambice skrývající se konkrétně v křesťanském náboženství, jak ho Nietzsche genealogicky analyzuje v konfrontaci s jeho dvěma nejdůležitějšími postavami, Ježíšem Kristem a svatým Pavlem. Historicky pojaté studie, jež objevným způsobem zpracovávají z velké části doposud netematizované motivy a souvislosti Nietzscheho díla, jsou určeny nejen zájemcům z řad historiků filosofie, ale též theologům, estetikům, lingvistům a literárním vědcům, neboť Nietzscheho myšlení je pokaždé spojeno s promyšlenými literárními strategiemi, které se situačně proměňují s ohledem na zvoleného nepřítele.

Dějinné zamyšlení nad soupatřičností člověka a světa si všímá tradice mezi renesančním myslitelem Mikulášem Kusánským a filosofem německého idealismu G. W. F. Hegelem. Nejedná se o encyklopedické zpracování, nýbrž o poukázání na klíčové myšlenkové motivy relevantní pro novověkou, ale i pozdější filosofii. Kapitoly věnované kromě obou uvedených autorů též René Descartesovi, Baruchu de Spinozovi a G. W. Leibnizovi se koncentrují kolem vůdčího tématu síly, která vystupuje jako jeden z hlavních rysů novověké metafysiky i určení subjektivity, v níž západní člověk rozumí své lidskosti. Člověk je jediná bytost, která svět nejen má, ale především ho utváří. Světatvornost bytostně souvisí s lidskou svobodou a se zřejmostí pravdy, díky které se svět člověka vůbec může (do)týkat neboli svítit, jak zní v českém slově "svět" označujícím vágně komplexní významovost jednoty a mnohosti života. Svět, pravda a svoboda jsou tím, oč běží v myšlení zvaném filosofie. Potud je každá filosofická tematizace světa jako věci, o kterou v myšlení běží, zároveň otázkou, co je sama filosofie, ale i konkrétní odpovědí na ni. Zároveň je vždy i otázkou po určení lidskosti člověka.

Nicolas Malebranche je nedoceněnou postavou dějin filosofie, ačkoli jeho hlavní dílo Hledání pravdy se ve své době těšilo veliké popularitě. Autor si v něm dal za úkol vypátrat a odhalit všechny zdroje lidských omylů a chyb a poskytnout na ně lék. Jako východisko mu sloužilo myšlení sv. Augustina Aurelia a René Descarta, jehož nedostatky se snažil opravit. V prvním dílu své knihy se zabývá chybami pocházejícími ze smyslů, imaginace a z intelektu. Lidská mysl je pasivní, a to i v podobě intelektu, protože veškeré ideje jsou percepcemi, které nahlížíme v Bohu. To rovněž vede k nauce tzv. okasionalismu, podle které je skutečnou příčinou všech událostí, pohybů a změn jedině Bůh, čímž se mj. má vysvětlit i problém koexistence dvou rozdílných substancí, kterými jsou mysl a tělo. Malebranche zasluhuje stát po boku velkých postav kontinentální filosofie jako byli Descartes, Spinoza, Leibniz a být jmenován jedním dechem s nimi, a to už jenom proto, že ovlivnil celou tradici počínaje Lockem, Berkeleyem, Humem přes Hegela, Feuerbacha až k Husserlovi.

Druhá publikace z řady Časovost a smrtelnost. Studie k časové konstituci lidské existence, s podtitulem Časovost v dějinných proměnách je tvořena pěti samostatnými studiemi k problémům času, věčnosti, temporálních charakterů lidské existence či ohledu celistvosti lidského života. Autoři (S. Synek, V. Zajíc, M. Vrabec, T. Kunca a J. Marek) představují výrazné analýzy orientované k filosofickému dílu Aristotelovu, Descartovu, Spinozovu, Humeovu a Kierkegaardovu. Publikace si klade za cíl především konfrontovat a vést diskusi těchto dějinně a věcně odlišných stanovisek, sledovat základní motivy a určení, jež rozhodujícím způsobem konstituují pole tázání po čase v tradici evropského myšlení.

Třetí ročník Ročenky pro filosofii a fenomenologický výzkum měl opět tři hlavní bloky: První se věnoval myšlení Edmunda Husserla (mj. přináší komentář k Husserlovu pojednání Filosofie jako přísná věda, které vychází zároveň s Ročenkou III/2013), druhý tematizoval „limity transcendence“ (konkrétně na příkladech díla Maxe Picarda, Egona Bondyho a filosofického zenu-buddhismu) a ve třetím byly představeny dílčí studie k filosofické antropologii, filosofii logiky a kunsthistorii. Autory svazku III/2013 jsou Aleš Novák, Richard Zika, Taťána Petříčková, Nicol Svárovská, Petra Táboříková, Radek Suchý, Václav Zajíc, Josef Matoušek, Tomáš Holeček a Ondřej Váša.

Říká se, že veškeré poznání pramení ze dvou zdrojů, z rozumu a smyslového vnímání. Na jedné straně máme pojmy, abstraktní kategorie myšlení, na straně druhé pak prchavé barvy, zvuky, tvary, vůně a celou hloubku smyslové zkušenosti. Tyto dva kořeny poznání jsou si natolik vzdáleny, že se nám často ani nedostává slov, abychom vyjádřili to, co bezprostředně vnímáme. Odkud se pak bere spojení mezi smysly a rozumem? Jak můžeme svoji smyslovou zkušenost vůbec učinit předmětem myšlení? Ve filosofické tradici bývá za takovýto most považována právě obrazotvornost. Náleží jí tak úloha nezbytného spolutvůrce naší představy o světě, zároveň je však i původcem vidin a fantaskních přeludů. Tohoto rozporu je si filosofie vědoma od svého počátku a ona základní myšlenka, že o světě můžeme mít jen představy, jež nemusí být obrazem skutečnosti, se neustále vrací a zůstává klíčovým problémem evropské filosofické tradice. Předkládaná kniha sleduje základní filosofické koncepce obrazotvornosti či představivosti od Platóna a Aristotela po současnou fenomenologii a filosofii mysli. Nabízí tak čtenáři možnost hlouběji se seznámit s tímto často opomíjeným, byť nesmírně plodným tématem filosofického uvažování.