Václav Petrbok Volgorde van de boeken (chronologisch)

O česky a německy psané literatuře z českých zemí se dosud vyprávělo v oddělených příbězích, které měly zdůvodnit svébytnost národních literatur. Tato kniha naopak poprvé nahlíží vývoj literatury v českých zemích jako celek. Sleduje napříč česky i německy psanou literaturou způsoby, jimiž literární díla znázorňovala a utvářela vnímání, jednání a cítění člověka dlouhého 19. století, tedy různé formy jeho subjektivity. Vypráví při tom o vzestupu, nacionalizaci a krizi sebeobrazu člověka spojeného od osvícenství s vírou ve schopnost kultivovat a harmonizovat své nitro. Vedle slavných osobností, jako jsou Karel Hynek Mácha, Josef Kajetán Tyl, Božena Němcová, Adalbert Stifter, Marie von Ebner-Eschenbach či Franz Kafka, se zde potkávají i stovky dnes méně známých a zapomenutých autorů a autorek, kteří inovovali literární výrazové prostředky a společně utvářeli moderní obraz člověka.

Čtení o Otokaru Fischerovi je chronologickou sbírkou textů reflektujících jeho vědeckou, básnickou, dramatickou a překladatelskou aktivitu. Obsahuje texty z téměř osmdesáti let (1905-1983), počínaje recenzí jeho vědecké prvotiny a předválečnými reflexemi jeho monografií a překladů Heinricha von Kleista a Friedricha Nietzscheho, které odhalují autorovy umělecko-vědecké předpoklady. Fischerovo působení je dokumentováno kritickou recepcí jeho básnické a dramatické tvorby, meziválečnými ohlasy na jeho překladatelskou a literárněvědnou činnost, včetně jubilejních textů k jeho padesátinám. Zásadní cézuru představuje rok jeho skonu, kdy byl jeho odkaz chápán jako klíčový přínos k promýšlení česko-německé kulturní výměny a jako významný příspěvek české kultury na celoevropské i světové úrovni. Po druhé světové válce byly jeho texty často redukovány na překladatelský a divadelněkritický přínos, což opomíjelo syntetizující pohled na jeho osobnost. Publikace obsahuje krátké biografie autorů jednotlivých dokumentů, knižní bibliografii Fischerova díla a vybranou bibliografii ohlasů jeho činnosti.

Konference uspořádané 15.–16. 11. 2018 Germanobohemistickým týmem Ústavu pro českou literaturu AV ČR, v.v.i. Konference se zaměřila na teoretickou a metodologickou problematiku psaní dějin vícero literárních kultur v různých jazycích, jež koexistovaly na území českých zemí. Součástí sborníku jsou příspěvky týkající se jak středověké slovesné produkce či exponovaného devatenáctého století až k první polovině století dvacátého, tak i celé řady problémových okruhů (překlad, kulturní transfer, periodizace, vícejazyčnost, kánon, regionalismus, konfesionalismus) i teoretických a metodologických přístupů (postkoloniální studia, transkulturní teorie, nový historismus). Vedle odborného záměru usiluje rovněž tento sborník stimulovat další debaty o podobě budoucí literárněhistorické syntézy literatur(y) českých zemí napříč obory – bohemistikou, germanistikou i dalšími filologiemi a taktéž kulturálními studii či sociální a politickou historií.

Die westböhmischen Bäder waren durch alle Epochen internationale Anziehungspunkte für Schriftsteller und andere Persönlichkeiten aus Kunst und Politik. Dies spiegelt sich in einer Fülle deutscher, tschechischer und anderssprachiger Texte. Die Spaziergänge durch die berühmten Kurorte führen auf die Spuren von Jahrhundertautoren wie Goethe und Kafka, aber auch von weniger bekannten Namen wie Marie von Ebner- Eschenbach oder Louis Fürnberg. Zitate wichtiger Vertreter der tschechischen Literatur wie Božena Němcová, Jan Neruda oder Karel Čapek zeigen wiederum einen ganz eigenen Blick auf die Bäder, die nach dem Zweiten Weltkrieg zum Teil verfielen, zum Teil neue künstlerische Treffpunkte wurden. Das Buch lädt zu einer Entdeckungsreise in die reizvolle Kurregion ein, in der das kulturelle Flair vergangener Zeiten durch neue Impulse wie heimatkundliche Initiativen und Festivals wiederbelebt und weiterentwickelt wird.

V klasickém vymezení filozofa Josiaha Royce z roku 1908 se výklad loajality chápal jako povinnost, která klade neosobní, resp. nadosobní závazky nad pocit osobní odpovědnosti. Metoda, která našla své využití ve výzkumu jazyka loajality i v pracech historiků, se stala tématem 35. ročníku mezinárodního interdisciplinárního setkání k problematice 19. století. Téměř čtyři desítky specialistů z oboru literární historie, dějin umění, muzikologie, sociologie, historie a dalších příbuzných oborů diskutovaly o vztahu jednosměrné či oboustranné loajality Čechů k Habsburkům i Němcům, panovníků k poddaným, katolíků k jinověrcům, občanů k politickým institucím nebo šlechtě. Výsledky sympozia přináší tento svazek doplněný dobovými vyobrazeními.

Arnošt Vilém Kraus (1859–1943), první literárněvědný germanista na pražské české univerzitě, se již od počátku své odborné kariéry zabýval česko-německými literárními a kulturními vztahy. Svazek obsahující výbor z jeho syntetických prací, studií a recenzí i úvodní studii o Krausově životě a díle usiluje jednak o literárněhistoriografickou analýzu a recepci jeho odborného působení, jednak chce upozornit na širší kontext dobového uvažování o česko-německé kulturní výměně, včetně aspektů kulturněpolitických. Každá studie je opatřena komentářem, který ji náležitým způsobem vykládá a kontextualizuje, a rozsáhlými vysvětlivkami.

Bohatě ilustrovaná publikace ke 180. výročí premiéry Tylovy a Škroupovy hry (21. prosince 1834). Zabývá se známým tématem v širším kontextu pražského dobového divadla, literatury a žurnalistiky a věnuje se též problému pražské němčiny, který měl pro další život hry zásadní význam. Připomíná slovem i obrazem dobové zdroje Tylova námětu a porovná jednotlivé úpravy textu Fidlovačky, vzniklé během sta let v divadelní praxi. Samostatně je komentován český film Svatopluka Innemanna Fidlovačka z roku 1930. Poprvé je podrobněji představen pražský estetik, divadelní kritik a univerzitní profesor Anton Müller (1792-1843), nejvýznamnější referent pražského listu Bohemia, jehož negativní kritice Fidlovačky připsala historie rozhodující podíl na jejím premiérovém neúspěchu. Samostatná kapitola nabízí přehled nastudování Fidlovačky od premiéry do současnosti na pražských i mimopražských scénách. Texty a vybrané inscenace jsou doplněny obrazovými a textovými dokumenty z fondů archivu Národního divadla v Praze, divadelního oddělení Národního muzea, fotografického archivu Divadelního ústavu, Národní galerie a dalších zdrojů. Text doplňuje jmenný rejstřík.

Dějiny česko-německo-rakouských, resp. rakousko-německo-českých (či snad německo-rakousko-českých?) slovesných vztahů na sebe poutaly odjakživa značnou pozornost. A právem. Geografická blízkost obou jazyků těchto tří kultur přispívala k neobyčejně plodné výměně ve všech oblastech kulturního a společenského života, tedy i v literatuře, resp. šířeji pojaté slovesnosti. Ovšem ne vždy bez sporů a konfliktů. Kniha se po úvodní přehledové komparaci pokouší demonstrovat na čtyřech sondách některé kontakty a souvislosti mezi českou, německou a německorakouskou slovesností v období datovaném zhruba mezi bitvou na Bílé hoře a napoleonskými válkami.

Dějiny česko-německo-rakouských, resp. rakousko-německo-českých (či snad německo-rakousko-českých?) slovesných vztahů na sebe poutaly odjakživa značnou pozornost. A právem. Geografická blízkost obou jazyků těchto tří kultur přispívala k neobyčejně plodné výměně ve všech oblastech kulturního a společenského života, tedy i v literatuře, resp. šířeji pojaté slovesnosti. Ovšem ne vždy bez sporů a konfliktů. Kniha se po úvodní přehledové komparaci pokouší demonstrovat na čtyřech sondách některé kontakty a souvislosti mezi českou, německou a německorakouskou slovesností v období datovaném zhruba mezi bitvou na Bílé hoře a napoleonskými válkami.

Předkládaný sborník shrnuje příspěvky přednesené na jubilejním 30. ročníku plzeňského sympozia (25.–27. 2. 2010), tematizujícím kategorie zločinu a trestu v české kultuře 19. století z pohledu různých humanitních oborů. Konferenční příspěvky vycházejí z teze, že zločiny a tresty patří k lidské společnosti od počátku jejích dějin a střetávání se a konfrontace se psanými i nepsanými, zjevnými či skrytými pravidly a omezeními, kterých je však zároveň sám člověk tvůrcem a interpretem, patří nedílně k životu lidského individua i kolektivu. Zákonnost a předpisy ovšem nejsou ničím daným, mění se společně s institucemi a lidmi, kteří jim dávají konkrétní podobu a následně je vyžadují a sankcionují. Stýkání a potýkání se s těmito normami přitom na sebe může brát nejrůznější podoby. Příspěvky sborníku shrnují vývoj práva a soudnictví od osvícenských reforem po cca polovinu 19. století, další se věnují otázkám zločinů a trestů v konkrétnějších oblastech, jejich literární tematizaci, stejně jako nejrůznějším otázkám spjatým s vizualizací zločinu.