Rémi Brague Boeken

As a cure for modernity's individualism, Remi Brague urges a return to medieval thinking to illustrate why humanity and civilizations are goods worth promoting and preserving.

Remi Brague argues that with the dawn of the Enlightenment, Western society has rejected traditional theophilosphical ideas in favor of human authority and autonomy, ultimately causing the erasure of divinely ordered humanity.

Focusing on the Christian understanding of God, this book provides a detailed exploration of the characteristics and attributes attributed to the divine figure in Christianity. Rather than offering evidence of God's existence, it aims to articulate the beliefs and perceptions that shape the Christian image of God, delving into theological concepts and the significance of faith in shaping this understanding.

V předmluvě ke své knize O Bohu u křesťanů a o jednom nebo dvou dalších Rémi Brague říká, že nepojednává „o křesťanském Bohu", protože vychází z předpokladu, že Bůh je předmětem náboženství, ne jedním z jeho vyznavačů. Bůh sám o sobě je jeden a stejný. Různá náboženství si však o něm dělají různé obrazy a tato kniha se snaží ukázat, jaký obraz si o něm vytvářejí křesťané. V určitých aspektech Rémi Brague nabízí také srovnání křesťanského pojetí s židovským a muslimským. Autor nechce příliš teoretizovat – naopak věcným, srozumitelným a odlehčeným jazykem uvádí na pravou míru zažité omyly a nově popisuje staré věci: například že Bůh je jeden, ale ne tím nejjednodušším způsobem, že je otec, ale není mužského rodu. Je to teologicky objevná kniha – ne však o Bohu samém, ale o tom, jak jej vidí křesťané.

O ohrožení lidské legitimity O tom, že je člověk jakožto biologický druh ohrožen, není pochyb: tři největší hrozby představují zbraně hromadného ničení, znečišťování životního prostředí a demografické vymírání. Ohrožení pro člověka však přichází i z oblasti myšlení. V jakém smyslu? Na to se pokouší Rémi Brague odpovědět v této knize tím, že se podrobně věnuje myšlence humanismu a jejím proměnám. Ukazuje, že idea humanismu, která měla legitimizovat hodnotu člověka a lidství, se ve 20. století vyprázdnila, nebo se dokonce obrátila proti člověku, a že modernímu (ateistickému) myšlení scházejí argumenty pro ospravedlnění lidské existence. Proti vyprázdněnému humanismu staví autor myšlenkovou alternativu, která vychází z řecké filosofie a biblické antropologie.

Europa besitzt keine Identität im Sinne eines kulturellen oder religiösen Erbes, sondern definiert sich durch seine Spannung zwischen einer Klassik der Anderen, die es anzueignen, und einer Barbarei im Inneren, die es zu überwinden gilt. Das Besondere der europäischen Identität liegt in ihrer ‚kulturellen Zweitrangigkeit‘: in dem Wissen, nicht ursprünglich zu sein, sondern vor sich Anderes, Früheres zu haben – kulturell die griechische Antike, religiös das Judentum. ‚Römisch‘ ist die Haltung der Aneignung, der Überlieferung und der Weitergabe: Europas exzentrische Identität ist die Quelle aller Renaissancen, deren dieser Kontinent fähig gewesen ist, von der karolingischen Renaissance bis zur Renaissance des Hellenismus der deutschen Klassik. Das ‚Römertum‘ der Europäer ist zum Ursprung ihres kulturellen Reichtums geworden. Und heute stellt sich die Frage, ob wir noch ‚Römer‘ sind und sein wollen: aneignend, überliefernd, weitergebend. Wer Europa verstehen lernen will, muss zu diesem Buch, das inzwischen in dreizehn Sprachen übersetzt wurde, greifen.

« On n'a pas besoin de métaphysique, et encore moins de sa version populaire, la religion. Il suffit d'une bonne morale pour savoir quoi faire, d'un droit et d'une politique efficaces pour la faire respecter. » Cela a pu être vrai, et cela reste vrai là où il s'agit de fournir des règles pour que les hommes vivent en paix les uns avec les autres. Mais aujourd'hui, l'homme a réalisé le projet moderne et pris son destin en main. Il peut décider librement d'être ou de ne pas être. Désormais, une nouvelle question se pose : celle de la légitimité de l'humain. Il ne suffit pas que la vie soit agréable ou intéressante pour ceux qui sont déjà vivants - ce que nul ne nie. Il faut encore que la vie soit un bien tellement grand que l'on ait le droit d'y appeler d'autres. Et affirmer que l'être vaut toujours mieux que le néant, c'est une décision métaphysique. Pour que la vie humaine reste possible, il faut donc une métaphysique forte. La métaphysique n'est pas, ou plus, un édifice dans les nuages. Elle est devenue l'infrastructure même de la vie humaine. « Animal métaphysique », l'homme est en train de le devenir le plus littéralement du monde.